Škola a supervize

RNDr. Renata Svobodová pro Supervizní listy Českého institutu pro supervizi, březen 2016

Ve svém příspěvku se zabývám jen jedním segmentem školství, a to základním školstvím. Resort školství  zahrnuje mateřské školy, základní a střední školy, speciální školy, oblast ústavní výchovy a vysokého školství. Specifickou oblastí je supervize praxí studentů.  Legislativní rámec je košatý a zájemcům doporučuji Soubor pedagogicko – organizačních opatření pro daný školní rok, které lze najít na stránkách MŠMT. Historie a vývoj supervize v oblasti školství popisuje například příspěvek Ivany Slavíkové ve sborníku konference Rozvoj školy a supervize z roku 2012.  Legislativně se supervize  v oblasti školství objevuje pokynem „Metodický pokyn k poskytování supervize ve školských zařízeních pro výkon ústavní výchovy nebo ochranné výchovy a ve školských zařízeních preventivněvýchovné péče“ z roku 2010. V oblasti základního školství supervize nijak ukotvena není. Za zásadní však pokládám, že se termín „supervize“ vůbec dostal do oficiálního školského pojmosloví.

Právě v této oblasti  školství pokládám supervizi za velmi potřebnou, protože učitelům základních škol prochází rukama prakticky celá populace a mají tak vliv nejen na jejich vzdělání  a výchovu, ale i duševní zdraví. Navíc v  případě selhávající rodiny je učitel pro dítě klíčová osoba. Ta  ho může podpořit, nasměrovat, nebo naopak zcela podcenit,  že se dítěti doma děje takové příkoří, že by ho měl chránit zákon, respektive stát.

Supervize ve škole přináší specifika, která ovlivnit nemůžeme, ale je dobré o nich vědět, a ta, která ovlivnit můžeme, tj., co hraje roli v této specifické oblasti, s kterými se supervizor jinde nesetká. Uvedené platí v nejvyšší míře pro školy „státní“, které jsou ale reálně obecní, neb je zřizuje obec, případně ve velkém městě  městská část.

Oblast základního školství přináší  specifika cílové skupiny, supervidovaných a na straně supervizora/supervizorky.

  1.  Specifika cílové skupiny
  • Žáci/žákyně jsou ve škole povinně,  ze zákona.
  • Celá populace prochází základním školstvím. Výjimkou jsou děti s tak těžkým postižením, že je nelze vzdělávat, děti, které navštěvují speciální školy a žáci dříve  domácího, nyní individuálního vzdělávání. Jedná se o cca 500 dětí ročně a i děti z individuálního vzdělávání jsou v povinném kontaktu s nějakou základní školou.
  1. Specifika supervidovaných
  • Učitelé/učitelky mají oblibu „návodů“, k tomu jsou vedeni a vzděláváni v didaktikách a metodikách svých oborů.
  • Práce s chybou a hodnocení dobře/špatně je v kontrastu s principem pochybováním v supervizi, takže dovolit si pochybovat a otevřeně jít se svou kůží na trh např. ve skupinové supervizi vyžaduje větší dávku odvahy.
  • V běžném školství není supervize nijak legislativně ukotvena, zavedení závisí na osvícenosti vedení.
  • Někteří/některé se nikdy nepohybovali, kromě svých volnočasových aktivit, v jiném prostředí, než je škola a nemají s ním zkušenost, v prostředí školy tak změnili pouze roli.
  • Škola je prostředí, kam chodí mnoho kontrolních institucí – Česká školní inspekce, hygiena, zřizovatel, BOZP, hospitace vedení školy ve třídách….Tendence vnímat supervizi jako kontrolu je tak logicky velká.
  1. Specifika na straně supervizorů/supervizorek
  • Mají vlastní přímou zkušenost se skupinou supervidovaných, protože také povinně chodili do školy. Pokud mají děti, tak mají i zkušenost jako rodiče.
  • Učitelé jsou první autoritou mimo rodinu, s kterou se dítě setkává, tak vztah k učitelům může odrážet i vztah k autoritám.
  • Nesou si tak pravděpodobně vlastní nepříjemný, mnohdy traumatický zážitek se skupinou supervidovaných. Statisticky je nepravděpodobné, abychom za školní a studentská léta, kdy jsme se setkali s desítkami pedagogů, nenarazili a nepříjemnou, protivnou, ba i záštiplnou učitelku/učitele, kteří nám méně či více ublížili. Nebo dokonce našim dětem. Jeden můj velmi klidný, vlídný, vyrovnaný kamarád mi vyprávěl příhodu, jak 20let poté, co jeho syn chodil do první třídy, se  jako řidič setkal s  učitelkou svého syna. Ta přecházela jako chodkyně  přes přechod. Ze svého impulsu, který neuskutečnil, to jest šlápnout na to a paní přejet, byl sám zděšen.

Předsudky vůči učitelkám, ano učitelkám:

  • Profesní – intelektuální povýšenost („je blbá, půjde na peďák“)
  • Genderové – vůči učitelům je předsudků méně
  • Duševní rovnováha – jsou nevyrovnané, neurotické („učitelka, to je diagnóza“)
  • Důsledek zobecnění vlastního traumatu – pravděpodobně jsme se každý setkal se „zlou“ učitelkou – jako dítě, jako rodič
  • Historické reminiscence a traumata – škola jako prostor ohrožení rodičů – něco jiného se říká doma, něco jiného ve škole („Pavlík Morozov“)

Co z toho vyplývá pro supervizi ve škole? Riziko předsudků supervizora vůči cílové skupině pokládám za vyšší, než u jiných oblastí supervizního působení. Riziku předsudků je pochopitelně vystaven i supervizor/supervizorka původní profesí učitel/učitelka, kde se snoubí ještě se sebepojetím a sebevědomím. Tedy, rozhodnu li se vstoupit jako supervizor do školy, měl/a bych si být vědom/a předsudků, které vůči učitelům, učitelkám mám. Být si též vědom/a svých zranění, které jsem získal/a za  dobu svých školních let. Být si vědom/a možných přenosových situací, pokud dostanu od skupiny zpětnou vazbu, třeba i kritickou, že už nejsem žák, nehroutit se z kritiky, ani netetelit blahem, že mě pochválili. Učitelky jsou taky lidi. A pro supervizi se dokážou i nadchnout. Závěrem doporučím film Supervize očima učitelů. Vznikl na základě kvalitativního výzkumu kolegy, s kterým jsme ve dvojici vedli supervizi na 5 základních školách. Z projektu vznikl sborník ke stejnojmenné konferenci v roce 2012 v Kamenickém Šenově Rozvoj školy a supervize.

(Visited 2 095 times, 1 visits today)