Radost supervizních dílen

Milí kolegové, nemohu se ubránit reakci na poslední supervizní dílnu Asociace supervizorů pomáhajících profesí s doktorkou Ivanou Veltrubskou na téma Dramatický trojúhelník.
Možná sami velmi dobře znáte to znejistění a osamocení v práci supervizorky/ra po ukončení výcviku, kdy najednou ubývá příležitostí sdílet, učit se od druhých a s druhými, objevovat a růst. Kdy se sami potýkáme s opakujícími se situacemi, kdy sami sebe slyšíme říkat druhým rady, necháme se vlákat do pasti poskytování návodů, nebo se chytáme teoretických konceptů a v dobré víře, že plníme vzdělávací funkci supervize, je svým supervidovaným předkládáme. Taky jste si všimli, že často s jediným účinkem? A to s tím, že si všichni na chvíli oddychnou, že teď nemusí vynakládat vlastní duševní práci a můžou si něco vyslechnout, nebo na druhé straně něco teoreticky vyložit, pokývat hlavou, jak teoretický koncept hezky sedí na prožívanou situaci a my tedy máme nové pojmy, jak ji popisovat… Ale co dál? Co s tím? Rozumíme jinak, než před tím? A pokud ano, dává nám toto nové porozumění také nástroje a dovednosti, odvahu a chuť, reagovat jinak? Postupovat nově? Cítit se kompetentněji? Odložit bezmoc? Chopit se svých zdrojů?
Supervizní dílny jsou ideální příležitostí, jak znovu čerpat ze společného učení, i kterak si prohlížet svoje supervizní snažení znovu a s odstupem.
Tentokrát jsme si při zahájení setkání ve skupině supervizorek (otázku, proč tak málo mužů potkávám při podobných příležitostech, ponechám stranou) povídaly o tom, kde jsme koncept dramatického trojúhelníku potkaly, jak se s ním setkávame v supervizi a jak s ním zacházíme. Už jen tohle sdílení bylo úlevné i inspirující zároveň. Navíc nám pomohlo zpřesnit záměr dílny (chcete-li zakázku). A to v tom smyslu, že nepotřebujeme ani tolik informace o konceptu samotném, ale že se potřebujeme více zabývat tím, jak proměnit dramatický trojúhelník v trojúhelník vítězný. Jak pomoci sobě, pokud se v něm ocitneme v roli supervizora, a jak pomoci svým klientům v supervizi v jejich pracovních situacích.
Opakovaně ve výpovědích nás zúčastněných zaznívalo, že svým supervidovaným umíme koncept popsat, nakreslit a nabídnout na vysvětlenou…. a že je nám to zároveň tak nějak málo.
Byly jsme ochotné nabídnout konkrétní supervizní situace, kdy jsme se v pasti dramatického trojúhelníku ocitly a chvíli jsme u nich zůstaly, abychom na jejich příkladu hledaly účinné intervence, které mohou situaci proměnit v trojúhelník vítězný.
Pokud se tedy naši supervidovaní staví do pozice oběti, protože nemají možnost řešit svůj problém a změnit by se měl hlavně někdo jiný, nebo dané okolnosti, zároveň vysílají jsné signály ohrožení a jejich potřeby jsou velmi akutní, jak jim můžeme v supervizi pomoci? Teoreticky víme, že oběť je třeba uschopnit, zplnomocnit, pozvednout do dospělého ego stavu… Ale teprve až když si během dílny na zcela konkrétní situací přehráváme své možné reakce, teprve tehdy doopravdy ohmatáváme svoji komunikační výbavu. A občas si s úlevou rádi půjčíme větu či intervenci své kolegyně a jsme za takovou inspiraci vděčné.
Stejně tak to, jak nezachraňovat příliš a vyhnout dynamice známého dramatu proměny zachránce v pronásledovatele a následně v oběť, je teoreticky jasné: Nedělat víc než je žádáno, nedělat věci, které supervidovaní nechtějí, nepřebírat jejich myšlení (tedy že oběť sama nemůže vyřešit svůj problém). Prakticky to znamená opřít se o kontrakt a zpřesňovat zakázku, nepřekračovat svoje kompetence, ale hlavně uvědomovat si sebe sama. Na reflektované supervizní situaci se ukázalo, jak klíčové je uvědomit si své puzení zasáhnout, převzít vedení, rozhodnout, povolat vedení k odpovědnosti…. a v takové chvíli se umět zastavit. Poznat ten bod, ten okamžik a nevydat se vyšlapanou cestou… Ale naopak, přehodit výhybku, přidat kus autenticity a sdělit, co to s námi dělá, kam nás to tlačí. Po té se otevřel zcela nový prostor pro další vývoj situace.
Už tato práce samotná byla na jednu supervizní dílnu nadmíru výživným materiálem. To ale zdaleka není všechno. Možná také díky tomu, že některé z nás zažily dílny práce s tělem v supervizi s doktorkou Radanou Syrovátkovou, dokázala Iva Veltrubská trefně rozšířit tuto práci o pozorování osobních tělových zážitků, při modelování našich individuálních postojů v pozici oběti, zachránce i pronásledovatele. Nejen, že jsme si zvědomovali tyto svoje naprosto originální tělové projevy, ale velmi cenné bylo dávat jim slova v popisech a dostávat zpětnou vazbu od pozorovatelů v tom, jak na ně tato pozice působí, jakou reakci v nich vyvolává. Předpokládám, že ostatní stejně jako já, došly k propojení těchto zážitků se svými osobními příběhy do hlubin daleko přesahujících supervizní práci. To už jsou ale dozvuky, které si doprožijeme uvnitř a o samotě.
Moje velká radost ze supervizních dílen pramení z pocitu, že mají svůj vývoj, že se rozrůstají a košatí. Je to radost z tohoto tvůrčího, pracovního a živého dělání. A také velký obdiv k teaching supervizorce Českého Institutu pro Supervizi Ivaně Veltrubské, která toto setkání vedla. Chtěla bych se s vámi podělit o radost z objevného, o poznatky, ale také o svoje pozorování toho procesu učení. Z toho jak byl veden, nebo lépe řečeno, umožněn, aranžován, nabídnut, provázen, ponechán v otevřenosti kolegiálního učení, průběžně obohacován a nabízen ke zkoumání přes další zdroj – přes vlastní tělo.
Chci to zachytit proto, že je to moje velká objednávka ke všem zkušeným vyučujícím a výcvikovým kolegům supervizorům a supervizorkám. Pojďme prosím při péči o rozvoj supervize touto cestou. Je nadmíru užitečná. Účastnila jsem se vzdělávacích akcí, které se kolegiálním učením zaštiťovaly, ale nedokázaly mu dostát. Stále nám někde vyčuhuje hluboce zakořeněný nadřazený expertní přístup. Někdy jsme do něj tlačeni projekcemi supervidovaných, kteří k nám vzhlíží zakletí v nerovnocenné pozici. Někdy sami padáme do pasti, kdy toužíme nebohé supervidované v jejich bezmoci zachraňovat, nebo naopak propadáme roli pronásledovatele, kdy ve spravedlivém hněvu nad porušováním práv klientů, či pracovníků chceme uplatňovat kontrolu a své supervidované v té svaté válce nějak ztratíme. A když se všechno kazí, cítíme se být obětí ve hrách těch druhých. Jedinou cestou z toho ven je další a další možná nekonečné prohlubování své vlastní sebereflexe. A to vždy umožněno v interakci s druhými, v dialogu, v setkání.

V Předboři 24. 10. 2018 Mgr. Martina Přibylová

Ráda bych také vybídla zúčasněné kolegyně k reakci, nebo doplnění mého textu, budou-li mít chuť.

Doznívání supervizní konference

Na začátek chci ocenit celou organizaci. Nikde nedošlo k výraznému zadrhnutí nebo nejasnostem, které bývají na konferencích momenty kazícími celkový dojem. Konference dopřála účastníkům jak teoretické informace, prostor na pracovních dílnách, sdílení v kuloárech, i povyražení v okolí hotelu.

Mé dojmy jsou jistě ovlivněny mojí vlastní identitou – supervizorka ve výcviku, začátečnice a ještě psychoterapeutka. Z tohoto místa (identita se snad kromě pohlaví může jistě v čase změnit) nyní vnímám příspěvky na konferenci o identitě supervize specificky.

Velmi mě potěšila a oslovila sdělení, jejichž autoři přinášeli svá svědectví o práci supervizorů, své vlastní zkušenosti (hlavně Ing. V. Roubalová Kostlánová a PhDr. M. Kinkor). Nejen, že ukazují možnosti supervizní práce, ale dokumentují i lidský přístup a možnosti pojetí supervize aniž by, dle mého názoru, vystupovali za hranice supervizního pole. Oproti jiným přispěvatelům navíc pustili posluchače do míst, kde jsou vystaveni možné kritice teoretizujících kolegů, což je podle mne odvážné, a přitom nejvíc ukazující aktuální problémy současné supervize – vzít otevřeně odpovědnost za své působení na straně supervizora a pracovat tam, kde je skutečně třeba. Supervizní teorie si mohu přečíst, ale nahlédnout do práce zkušených a kreativních nikoliv. To souvisí s dalšími dojmy z konference. Zazněla zde přednáška MUDr. J. Pfeiffera o mentoringu a hned poté PhDr. J. Tošner promluvil o supervizi v sociálních službách. Zatímco J. Pfeiffer mluvil o péči mentora o menteeho (mentorovaného, ne mentálního), J. Tošner mluvil o požadavcích na supervizory, kteří chtějí do supervize v jeho oblasti vstoupit. Zaujala mě nelogičnost požadavku „když chcete začít pracovat jako supervizor v sociálních službách, musíte doložit zkušenost jako supervizor v sociálních službách“, a pak další zostřování a přezkušování mezi supervizory navzájem. Napadlo mne, že jediná morální odpověď je v příspěvku J. Pfeiffera – do oblastí supervize by mohl uvést nováčka jeho mentor. Pravděpodobně by tím vznikl post jakéhosi kosupervizora a také zvýšený požadavek odpovědnosti pro mentora. Jinak totiž hrozí, že například do sociálních služeb nebudou přicházet kvalitní supervizoři, jak zdánlivě požadují kvalifikační kritéria, ale lidé, kteří umí kritéria obcházet.

Na konferenci se dělo i další, ale nepotřebuji komentovat všechno. Už jen skvělou pracovní dílnu pánů Mgr. J. Kostečky a D. Kauckého. Dát možnost vyjevit skryté motivy, emoce, přání zadavatelů a supervizorů a ještě při tom dopřát účastníkům opravdu velkou společnou a spojující zábavu je výjimečné a záslužné. Díky!

Těším se na sborník,

Zuzana Vondřichová

Editorial

Milé čtenářky a čtenáři,

vítáme vás u prvního čísla našich – doufáme společných – Supervizních listů. Jistě sami vidíte, že se náš počin rodí poměrně pomalu, ale snad vás novými příspěvky zaujmeme a povzbudíme k tomu, abyste příště přispěli i vy. Rádi bychom pokračovali ve vytyčených liniích (nastíněných v „nultém“ editorialu), jakými jsou naplňování potřeby vzájemné komunikace uvnitř ČISu, poskytování informačního servisu o dění uvnitř i mimo ČIS, osvětově-vzdělávací funkce. Povšechně řečeno: chceme napomáhat při vymezování a kultivaci prostoru supervize. Budeme velmi rádi za ukázky vaší supervizní práce a podpoříme je zveřejněním, ať již budou ve formě kazuistik, recenzí, komentářů či jiných odborných textů.

Věříme, že v aktualizovaném vydání Supervizních listů najdete ve všech zavedených rubrikách inspirativní podněty pro vaši další odbornou práci.

Za redakční radu

Jiří Jakubů

Editorial k nultému číslu

Vážené kolegyně, vážení kolegové

Dovolujeme si vám představit nulté číslo Supervizních listů, vzniklých z naší iniciativy v rámci ČIS. Potřebuje ČIS a jeho supervizoři vůbec něco takového a o co nám v Listech půjde?

Vznik ČISu zásadním způsobem napomohl kultivaci sféry, kterou označujeme (ať často správně či někdy nepřesně) supervizí. Ještě dlouho pro listopadu 89 u nás nebyly, snad jen kromě psychoanalýzy (klasický tripartitní model) a SURu (v SURu od r. 1981 jako tříletý výcvikový cyklus vedoucích balintovských skupin) zřeteleně strukturovány supervizní části výcvikových programů. Praktikování supervize jakožto pracovní metody v pomáhajících profesích nebylo obvyklé. Většina kolegů, pokud tedy vůbec supervizi podstupovala, využívala systém tzv. balintovských skupin a supervizi své práce (ponejvíce svým nadřízeným či zkušenějším kolegou) přímo na pracovišti. Navíc – supervize se využívala téměř výlučně v klinické oblasti práce s pacienty.

Zásadní změna poměrů po r. 89 umožnila příchod a rozvoj dalších terapeutických směrů a postupnou strukturaci výcvikových programů. Etablovaly se nové typy pomáhajících profesí, ať už z hlediska pregraduálního vzdělávání (sociální práce, psychosociální obory, adiktologie, psychoterapeutická studia, obor supervize a řízení aj.), vznikaly nové oblasti jejich uplatnění (nestátní a nezisková sféra). Fundované literatury o supervizi u nás v té době bylo povážlivě málo; jako zjevení zapůsobil slovenský překlad vynikající práce analytiků Epsteina a Wallersteina r. 1993[1]. Jestliže do té doby užívali systém supervize převážně účastnící výcviků v psychoterapii, nyní se supervize začala prosazovat (ale také i chybět) v různých sférách pomáhajících profesí. V Jánských lázních uspořádal r. 1995 Antonín Šimek s podporou PPI supervizní symposium. Vznik ČISu (2001) a jeho aktivity umožnily publikaci zahraniční i domáci literatury, koncepční vzdělávání v integrativní supervizi a minimálně pro členy ČIS vytvořily základní kvalifikační a evaluační rámec, jímž musí projít každý supervizor. Zároveň ČIS navázal spolupráci s některými institucemi, zabývajícími se vzdělávánim v supervizi u nás (např. katedra supervize a řízení FHS UK) či v zahraničí (EAS, ANSE).

Tolik jen jako krátké připomenutí naší vlastní historie. Na posledním dni ČISu se několik z nás dohodlo, že se pokusí vytvořit médium, které by napomáhalo jak směrem dovnitř, tak i směrem ven, sešli jsme se a začali vytvářet, pod vlajkou ČISu, Supervizní listy. Měly by sloužit jako informační , osvětový a snad i vzdělávací prostor jak pro členy ČISu, tak i pro zajímající se kolegy. Rovněž bychom vás chtěli vyzvat k tomu, abyste zveřejňovali své přípěvky (komentáře, názory, ukázky práce, recenze literatury aj.) v našich/vašich listech. Jedině tak se mohou listy stát živou a inspirativní platformou pro nás všechny. K tomuto účelu jsme vytvořili záložku kontakt. V ní také budeme v budoucnu zveřejňovat požadavky pro publikování odborných textů. Doufáme, že Supervizní listy napomohou k posílení identity supervizorů ČIS.

Jiří Jakubů, Martina Venglářová, Martin Hajný, Pavel Roubal, Mirka Bubela (redakční rada)


[1] Ekstein, R., Wallerstein, R.S. (1993). Výučba a výcvik v psychoterapii. Pedagogika, didaktika a supervízia psychoterapeutického procesu z pohľadu psychoanalýza. Bratislava: Veda.