JDE ZAVÉST SUPERVIZI DO ZDRAVOTNICKÝCH ZAŘÍZENÍ?

PhDr. Martina Venglářová, Pracovní den ČIS, 2016

Za svou už letitou praxi supervizora jsem měla možnost být při zavádění supervize do tří oblastí. Zpětně jsem ráda, že v tomto pořadí. Prvním setkáním byly pro mě supervize zaváděné v neziskových organizacích. Druhá v sociálních službách. A dnes budu mluvit o zkušenostech z oblasti zdravotnictví.

Problémy, které se při zavádění supervize zejména ve velkých nemocnicích jsem shrnula do několika skupin:

Psychologické důvody.

Organizační problémy.

Střet dvou světů.

Psychologické důvody

  1. Nepotřebujeme žádnou péči, jsme v pořádku. Zdravotníci obzvláště, i když i jiné profese, drží rádi pokerovou tvář. Pokud už zvolí nějakou formu podpory, je to většinou ventilace. Přiznání zátěže pramenící z práce ve zdravotnictví slýchám, ale možnost s ní pracovat formou supervize není obvyklá. Spíše dochází k odreagování ironií apod. Zdravotníci umisťují své zdroje stresu jinam než k emocím plynoucím z práce s pacienty, spíše do provozně pracovních poměrů, způsobu řízení nemocnic či do zdravotní politiky obecně. Supervizor se pak, často marně, snaží vrátit téma a to bývá potíž. Z úlevného ,,nadávání na poměry u nás” je mlčení, bariéra mezi supervidovanými a supervizorem.
  1. Nebo naopak, potřebujeme péči, chceme ji ale jen přijímat. Chápu, že převážné jednostranné vydávání se vede někdy k zoufalství. Je to fyzicky doslova přítomné, když se přiřítivší se tým má ještě zmobilizovat a prezentovat téma či kazuistiku. V těchto chvílích se mi zdá, že by byla na místě jiná forma podpory, než supervize. Prostě by potřebovali zatím více dostávat, bez vlastní akce. Možná seminář, možná lístky do divadla či sportovní akci na ,,účet podniku”.
  1. Téměř neprůstřelný systém obran – potřeba vyrovnat se s náloží emocí může vést až k dokonalém vyhýbání se všemu, co by tuto ochrannou zeď narušilo. Důvodem je podle mého názoru nejen samotná přítomnost utrpení, bolesti, smutku a beznaděje. Spíše vidím problém v tom, že nově příchozí nejsou dostatečně podporováni v adaptační fázi, často to vypadá spíše na křest ohněm než na seznamování se s pracovním prostředím. Ani o starší a zkušené není příliš pečováno. Stálý tlak vyvolává nutnost emoce spíše izolovat, než reflektovat. Zdravotníci, kteří vydrží a jsou déle v praxi, jsou kromě běžných pracovních stresů zatíženi podporou nových členů v týmu. Ani oni to nemají snadné.
    Chtít rozvíjet empatii s pacienty je pak vnímáno jako ohrožení. Vyjádření jedné ze sester po supervizi: ,,Vy snad chcete, abysme měli všechny pacienty rádi!”
  1. Zdravotnická praxe je podle mé zkušenosti (profesí jsem původně zdravotník a pracovala jsem v několika nemocnicích) daleko více směřována k realizování standardních postupů v péči o nemocné. Není obvyklé pohlížet na postupy individuálně a hledat alternativní řešení.
  1. A poslední organizační – zavádění supervize jen výjimečně probíhá na základě zájmu budoucích supervidovaných. Často vedení nemocnic nemá osobní zkušenost se supervizí, aby si mohlo lépe představit, jak ji zavést. Mnohokrát jsem zažila buď plošné zavádění, nebo vybrání problémového oddělení, aby se takovou ,,supervizí za odměnu“ polepšilo.

 

Soubor ,,objektivních obtíží”.

Na zavádění supervize lze pohlížet jako na změnu. V teorii zavádění změn jsou uváděny určité předpoklady, které změnu podporují. Ve zdravotnictví je toho v současnosti hodně. Nemocnice se akreditují, zavádí se mnoho administrativních změn. Personál je na historickém minimu, co se počtu týče.

Obvykle jsou za objektivní překážky uváděny tyto jevy:

a. třísměnný provoz sám o sobě;

b. současná krize personálu – některá oddělení, kam chodím, mají i třetinový podstav;

c. právě z důvodu podstavu jsou přijímáni přespolní pracovníci, dojíždí, přijet ve volném dnu je neefektivní;

d. následuje velký počet přesčasů, většina oddělení, kde supervizi provádím (nebo spíše zavádím), je zásadní nedostatek především SZP, 150 hodin není výjimkou;

e. lékaři absolvují předatestační přípravu, tedy často neví, zda se ocitnou na supervizi oddělení ještě příště.

 

Subjektivní reflexe objektivních obtíží dvou lékařů:

  • ,,Nemohu se zapojit intenzivněji, protože tým je vlastně stále nový.“ Mladá lékařka se vyjádřila, že vlastně nemůže úplně přijmout tým za vlastní, protože v nemocnici týmy střídá a dělá jí to problém. Když se s někým sblíží, za chvíli ho ztrácí.
  • Jiný lékař cítí ,,kontaminaci”, když jeden měsíc pracuje na supervizi na příjmu a druhý na následné péči, kdy obě oddělení trochu stojí proti sobě a on se cítí někde mezi.

 

A poslední část důvodů:

Dvě profese tak rozdílné a tak společné

Mám výhodu, že jsem zažila na vlastní kůži obě strany vztahového pole ve zdravotnictví. Původně jsem studovala SZŠ a jako sestra žákyně zažívala první kontakt s lékaři jako s ,,kolegy“ velké uvozovky. Byl rok 1985, když jsem začala chodit na praxi do nemocnic. Za kolegiálního lékaře jsme považovali někoho, kdo požádá, odpoví na pozdrav. Ti nejlepší se ptali, co jsme s nemocnými dělali, jak se jim vedlo mimo jejich službu. V životě by mě nenapadlo, že bych byla v rovnocenném postavení. Koncem 90. let minulého století se začal hlasitěji ozývat názor, že ošetřovatelství je samostatná paralelní profese, která s lékařem spolupracuje jako s partnerem. Že má svůj systém řízení, svoje kompetence a zodpovědnosti.

Jak lze fungovat v takovém systému, se teprve učíme. Co tomu prospívá? Jak to vypadá navenek a co se skrývá? Když si půjčím paralelu z psychoterapie, tak supervize zvědomuje i věci, které jsou z někdy jasných a jindy ne tolik, vytěsněny. Pokud se podívám na vztah dvou profesí (zjednodušeně na ošetřovatelskou a lékařskou), je tam toho hodně co vytěsnit. Když si jen tak pustím fantazii…Chceme se akceptovat jako rovnocenní odborníci. Ale – společensky, finančně, dobou přípravy na studia a náročností vzdělávání je to velmi odlišné. A nejen ve formální rovině. On se s lékařem v minulosti cítil rovnocenný málokdo. Možná nové generace? To by asi šlo, porevoluční generace jsou už ve vztahu k formálním autoritám odlišné. Jenže to má další ale. Profese zdravotní sestry se proměnila. Byla jsem při zavádění vyšších škol a bc. a mgr. studia pro sestry. Jednalo se o zajímavé, ne vždy úplně v praxi zúročitelné projekty. Mělo to za následek fakt, že středoškolsky vzdělané sestry přišly o svou pozici. Stali se z nich Zdravotní asistenti s omezenými kompetencemi a s tím klesl zájem o tuto profesi. A ty vzdělanější sestry zase nejsou tak často v nemocnicích, jsou drahé, po ukončení studia jdou mimo zdravotnictví atd. atd.

Pozice lékařů a nelékařů (i toto pojmenování je zajímavé) je taky trochu nespravedlivá. Tak jako se v sociálních službách zajímají pracovníci, zda se supervidují i jejich nadřízení, tak se sestry ptají, zda chodí i lékaři. Setkala jsem se s nevyrovnaným, nespravedlivým zapojováním profesí do supervize. Zdravotní sestry mají často věc prostě dánu. S lékaři se vyjednává, z kuloárů vím, jak obtížné je získat pro zavádění supervize např. primáře.

Ale abych se vrátila k tomu, co podle mě může komplikovat průběh supervize. Ta vyžaduje pracovní společenství, bezpečí, rovnoprávný vztah. Vybudovat ho mezi dvěma odlišnými světy je letitý úkol, ne-li boj. Nestačí říci, že to tak je. Že jsou rovnocenní kolegové. Lékaři se musí učit respektovat sestry. K tomu je potřeba, aby se sestry respektovaly samy a prezentovali se náležitě sebevědomě. Ne někdy nešťastným způsobem, který občas slýchám. Že musí lékaře učit zdravit a mýt si ruce. Že je na škole nic nenaučí. Že se povyšují. A naopak, zajímají se lékaři o práci sestry? O její práci s nemocným? Ví např. lékaři, kolik ošetřovatelské dokumentace sestry vedou a o čem je? Nedávno jsem na supervizi týmu sester nabídla zkusit empatii s mladým lékařem, který je první týden na nemocničním oddělení. Nepadl jediný návrh. Překvapilo to všechny.

Přestože by řízení mělo být dle současné praxe dvoukolejní, zvlášť lékařský personál a samostatně ošetřovatelský, úplně to tak nefunguje. Sestry se cítí nejistě, před lékaři se spíše drží zpátky. Není to tak ve všech případech, ale přítomno to je. Rozhovory s kolegy mě vedou k úvahám, zda je to obecně ve zdravotnictví, nebo to jinde probíhá lépe. Myslím, že nejtěžší je to ve velký kamenných institucích. Hezky to vystihuje přísloví: Je to tam zalezlé ve zdech.

 

Tak při zavádění supervize balancujeme mezi:

  • oddělením těchto profesních skupin (hodilo by se to pro větší pocit bezpečí, i provozně);
  • supervizí celého oddělení (aby se tyto profesní skupiny naučily spolu rovnocenně komunikovat;
  • a tím, zda je to vůbec možné.

 

V roli supervizora vidím zavádění supervize i tam, kde kultura organizace není na takovou metodu zralá:

  1. týmy jsou nedostatečně vzdělané a potřebovali by spíše podporu formou vzdělávání
  2. nefungují organizační a personální oblasti, nelze se pohnout k nadstavbě, když chybí od náplní práce po cíle organizace a supervize má toto všechno vyřešit či suplovat

 

ZÁVĚR

Původně jsem doufala, že k zavedení supervize do nemocnic bude stačit jen kvalitní příprava supervize. Informace, diskuze s budoucími supervidovanými i s vedením. O jejich očekáváních, o možnostech supervize. Ale to je jen špička ledovce. Myslím, že hlavní práce je na vytvoření pracovního společenství Rovnovážný vztah mezi těmi, co se tak moc potřebují, až je to někdy může ohrozit.

Přesto si myslím, že supervize je pro zdravotnictví přínosem a otázka není, ZDA  ji zavádět, ale spíše JAK.

 

Praha, březen ’16

(Visited 2 166 times, 1 visits today)