Supervizním listům tentokrát poskytla rozhovor PhDr. Veronika Čermáková

VeCer
(Foto: Lubomír Stiburek)

Z odpovědí je znát velký důraz na odpovědnost. Přeji vám inspirující chvíle u
rozhovoru, ve kterém jsem již potřetí pokládal stejné otázky našim zkušeným
supervizorům.
Pavel Roubal, říjen 2015

Co vás zaujme na supervizním případu?
To je různé. Může to být příběh či nějaké vlastnosti klienta, způsob jakým supervidovaný pracovník příběh přináší nebo jak o klientovi přemýšlí, případně intervence, které používá. Jindy je to vztah mezi supervidovaným a klientem, kontext případu nebo moje vlastní prožívání při supervizi, paralelní procesy.

V týmové supervizi to může být navíc dynamika, která vzniká kolem určitého tématu či klienta, postojové rozdílnosti či podobnosti, způsob komunikace o případu v rámci týmu, role vedoucího, kultura a jiné kontexty organizace atd.

Současně se snažím všímat si i jevů, které na první pohled tolik nezaujmou, ale mohou zůstávat „ve stínu“.

Co dělá supervizora supervizorem?
K této odpovědi si půjčím výsledky ankety Antonína Šimka, na jejímž základě shrnuje žádoucí vlastnosti supervizora takto: schopnost rozvinuté empatie, umění naslouchat, tolerance zahrnující respekt k odlišnostem, otevřenost, flexibilita, smysl pro humor, opravdový zájem pomoci, zvídavost. Na prvním místě stojí důraz na lidské kvality – ideální supervizor by měl být „dobrý, zralý a moudrý člověk, pokorný a skromný“, „měl by být z jednoho kusu“ – v práci i v životě. Měl by umět jasně a srozumitelně komunikovat, držet hranice (včetně zacházení s časem). Musí být také schopen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, které se v supervizi dozví.
(Šimek Antonín, v: EIS, Zdeněk, ed., 1995, Supervize, Pražský psychoterapeutický institut a nakladatelství, Pallata).

Kromě zmíněných lidských kvalit by podle mě měl být supervizor vzdělaný a zkušený v metodě, v níž supervizi poskytuje, měl by si být vědom zodpovědností, hranic a etiky související s jeho rolí.

Různé druhy supervize pak přinášejí specifické požadavky na kompetence, vědomosti a dovednosti supervizora. (Například v týmové supervizi je užitečné, když má supervizor povědomí o týmech, jejich vývojových stádiích, rolích v týmu, skupinové dynamice, základní znalosti o organizacích, jejich řízení, kultuře….).

Komu by neměl supervizor dělat supervizi? Vadí, když ho již měl před několika lety ve
výcviku jako frekventanta?
Obecně si myslím, že supervizor by neměl dělat supervizi všude tam, kde je ohrožena nestrannost jeho vidění nebo je vztah se supervidovaným zatížen vícečetností rolí. Z tohoto pohledu bych raději nesupervidovala člověka, který byl, byť před časem, u mě ve výcviku. (Přestože si umím představit i výhody, které vzájemná předchozí znalost a vztah mohou přinášet). Mám zkušenost, že přenosové i protipřenosové jevy mohou ožívat i po mnoha letech, jako supervizorka bych byla předem zatížená znalostí osobního příběhu frekventanta (a hůře by se mi oddělovala role supervizora od osobní práce) a konečně zažila jsem jak podobné uspořádání sytilo neseparovaný vztah supervizora s jeho bývalým frekventantem.

Co byste poradila méně zkušenému kolegovi supervizorovi?
Aby o svou roli supervizora průběžně pečoval a občerstvoval ji – čtením, setkáváním s kolegy, supervizí své vlastní supervizní práce.

Aby dbal na to, že supervize je dospělé domlouvání o cílech a zaměření, a také o způsobech jak se k nim bezpečně dobrat.

Aby vyvažoval – nepřepadával do role terapeuta, učitele, poradce.

Aby si byl vědom vlivů svého kulturního a hodnotového zázemí, metody či přístupu, osobního stylu, pohlaví, věku. A také moci, kterou role supervizora nese a zacházel s ní přiměřeně.

Co je nepřekonatelnou překážkou pro člověka, aby se stal supervizorem?
Přesvědčení, že je absolutním majitelem „pravdy“, překračování hranic a zneužívání mocenského aspektu supervizní role.

Jak se liší supervize u nás a v jiných zemích?
Supervizi považuji svým způsobem za „způsob bytí“. Vychází z přesvědčení o nutnosti trvalého poznávání a učení, z hodnot tolerance k odlišnostem a nevědění, z předpokladu, že souvisíme se světem kolem nás a že toto ovlivňování je vzájemné. Takto popsaná
supervize má pravděpodobně blíž k hodnotám západní kultury a i u nás je zavádění supervize (například v oblasti pomáhajících profesí- sociální oblast, školství…), nahrazováním posttotalitních paradigmat o tom, že někdo (učitel, vychovatel, stát) ví nejlépe, co je pro druhého člověka správné a dobré.

Od kolegů vím, že směrem na východ od nás je těžší vysvětlovat, že supervize není kontrola a revize, ale že je nástrojem sebe/reflexe, učení a seberozvoje.

Zaujalo mě, že např. ve Velké Británii jsou supervizoři, kteří se na plný úvazek věnují přípravným procesům zavádění supervize do organizací, ve smyslu „zavádění změny“. Supervizní kulturu nelze totiž „zasadit“ do prostředí, kde pro její pěstování nejsou utvořeny podmínky.

Poznalo by se, že supervidujete psychosomatický případ?
Mám zkušenost, že někdy je úvodní fáze supervize (někdy i poměrně dlouhá) věnována možnostem a způsobům, jak pomoci pacientovi zprostředkovat překlad z tělesného do psychického jazyka, uvidět souvislosti těla a duše.

Jakou otázku byste navrhla pro další rozhovory?
Pokud supervidujete účastníky psychoterapeutických výcviků během jejich vzdělávání (sebezkušenost + teorie + supervize) v rámci některého z výcvikových institutů, zajímalo by mě, jestli a případně jak se liší Váš přístup od jiných (nevýcvikových) supervizí?

Jakým způsobem obohacuje proces supervize supervizorovu práci se svými vlastními případy.
Řekla bych, že mnohočetně. Začíná to asociacemi na moje vlastní případy během supervidování kolegů, které mi mnohdy pomohou nově uvidět i moje klienty, nebo mě samotnou. Ve chvílích, kdy se v supervizi objeví etické téma, zpytuji svoje vlastní etická dilemata a jejich řešení.

A tiše doufám, že supervizní práce provětrává i moje možnosti učit se z práce supervidovaných a z jejich jiných pohledů a chrání mě před supervizním okoráním.

Právě radost ze vzájemného učení je pro mě velkým obohacením.

(Visited 527 times, 1 visits today)