Může supervize fungovat u lékařů a sester stejně jako u ostatních?

Jiří Šimek

Supervize v pomáhajících profesích a koučování u manažerů se v posledních letech stává stále obvyklejší pomocí lidem pracujících v obtížných rolích spojených s velkou odpovědností. Jde o relativní novinku, ještě před dvaceti, třiceti lety nevídanou. Supervize je sice tradiční součástí vzdělávání psychoanalytiků, ale původně se považovala za patřičnou jen u kandidátů a začínajících psychoanalytiků. Plně kvalifikovaný psychoanalytik již uměl se svými vědomými i nevědomými protipřenosy pracovat sám, pomoc supervizora nepotřeboval. Supervizi začali využívat i plně vyškolení terapeuti nejdříve v ostatních psychoterapeutických směrech, v poslední době již není neobvyklá ani mezi psychoanalytiky. Kromě psychoterapeutů začali využívat supervizi i pracovníci v jiných pomáhajících profesích, například sociální pracovníci, kterým je možnost supervize zaručena i zákonem. Můžeme si klást otázku, proč právě v poslední době se supervize stává stále obvyklejším nástrojem. Možná stojí v pozadí hůře zvládnutelná úzkost spojená s náročnějšími profesemi. V době rozpadu hodnot, mravních pravidel a absence závazných rolí narůstá vědomá i nevědomá nejistota, obava, že v dobré snaze něco udělám špatně, ke škodě člověka, kterému se snažím pomoci. Když si připomeneme narůstající oblibu koučování vysokých manažerů, je tato hypotéza ještě pravděpodobnější.

V popsaném procesu narůstající obliby a využívání supervize je zvláštní, jak málo jí využívají zdravotničtí pracovníci v somatických oborech, kteří by jí nejspíš nejvíce potřebovali. Vždyť jejich profese patří k lidsky i psychologicky nejnáročnějším! Týká se to sester v intenzivní péči, v popáleninové medicíně, v geriatrii a i lékařů všech somatických oborů. Existující nabídky Balintovských skupin mnoho nevyužívají. Občas se ve spolupráci s psychology realizuje projekt skupinové supervize sester na náročném oddělení, s koncem projektu ale obvykle supervize končí. Není někde tzv. systémová chyba? Není problém v tom, že lékaři a sestry somatických oborů mají dobrý důvod nabízenou supervizi nepřijímat?

Zdravotničtí pracovníci se denně setkávají s bolestí a jiným lidským utrpením. Když se nad tím zamyslíme, napadne nás, že nejspíš nemohou být stejně empatičtí jako lidé, kteří se s lidským trápením tak často nesetkávají. Aby soucítění s trpícími nerozvrátilo jejich duši, musí mít ve své duši vypracovány dostatečně účinné obrany. Empatie má dle psychologů dvě složky: emoční a kognitivní. To, co ohrožuje psychickou rovnováhu, je emoční soucítění. Můžeme proto důvodně předpokládat, že lékaři a sestry na somatických pracovištích mají vypracovány silné obrany proti soucitným emocím, a pokud jeví známky empatie, jde o kognitivní zpracování interpersonální situace.

Tomu odpovídá i formace studentů. Medik se od počátku setkává s mrtvým tělem člověka. Je veden k tomu, aby racionálně rozuměl podstatě nemocí, z toho je také zkoušen. Negativní emoční reakce na mrtvé tělo a na utrpení druhých nejsou učiteli tématizovány, spíše potlačovány (viz též Fox 1989). Kožený se svými spolupracovníky (2013) nalezl staticky významný pokles empatie u českých studentů medicíny v prvních dvou ročnících studia. Obvyklá zkušenost učitelů etiky a psychologie na lékařských fakultách je, že nacházejí skutečné porozumění jen u malé části studentů.

Moderní zobrazovací techniky představují v současné době významnou podporu nám, kdo pracujeme v oblasti aplikace humanitních věd v medicíně. Některé koncepce, pro které scientisticky ladění kolegové neměli pochopení, moderní zobrazovací techniky potvrzují „v přímém přenosu“. Tak se ukazuje, že není při zpracovávání v mozku podstatný rozdíl mezi bolestí psychickou a somatickou. Ukazuje se, že prostřednictvím tzv. reflektujících neuronů se mohou během komunikace dít v mozcích obou komunikujících věci, o kterých oba nemají tušení. A také se potvrzuje výše zmíněná teze, že lékaři zpracovávají svůj soucit jiným způsobem než ostatní. Prvotní emoční soucitná reakce na pozorovanou bolest prostě chybí (Decety et al. 2010). Lékař nemůže vykazovat stejnou empatickou odpověď jako ostatní. Musí hledat vlastní verzi empatie (Haque and Waytz 2011).

Jestliže je současná supervize cílena na emoce aktérů (vědomá i nevědomá úzkost, obava, že ublížím a pocit vlastního ohrožení), nemůže fungovat u zdravotníků, kteří mají právě v těchto oblastech vypracovány silné obrany. Před lety jsem prostudoval originální texty Micheala Balinta (1957 a 1966). Ke svému překvapení jsem zjistil, že dnešní organizátoři balintovských skupin přehlédli jeden důležitý princip v práci Michaela Balinta: on zásadně hovořil s lékaři jen o emocích pacientů, ne o emocích lékařů. Jako dobrý znalec hloubek lidské duše tím vyhovoval základní obranné strategii lékařů: emoce (jako vědomá i nevědomá úzkost, obava, že ublížím a pocit vlastního ohrožení), se týkají těch druhých, nás v žádném případě. Jeho cílem pak bylo prostřednictvím dialogu o emocích pacientů pomoci k „malé, ale rozpoznatelné změně v osobnosti lékaře“.

Pokud by měla mít nabídka supervize lékařům a sestrám pracujícím v somatické medicíně nějaký efekt, musela by se vrátit k původním tezím Michaela Balinta. To znamená respektovat, že tito lidé mají ve svých duších vypracovány silné obrany proti určitým emocím, a hledat jiné metody pomoci než aktivizaci těchto, z rozumných důvodů potlačených, pocitů.

Literatura:
Balint M. The doctor, his patient and the illness. London: Tavistock Publications; 1957.
Balint, M., Balint, E., Gosling, R., Hildebrand, P. A study of doctors. London: Tavistock publications; 1966.
Decety, J., Yang, C. Y., & Cheng, Y. W. (2010). Physicians down-regulate their pain empathy response: An event-related brain potential study. [Article]. Neuroimage, 50(4), 1676-1682. doi: 10.1016/j.neuroimage.2010.01.025
Fox, R.C.: The sociology of medicine. Prentice Hall, Inc., Engelwood Clifs, New Jersey 1989.
Haque, O.S., Waytz, A.: Why Doctors Should Be More Empathetic–But Not Too Much More.
Scientific American, April 26, 2011. Dostupné z: http://www.scientificamerican.com/article/doctors-and-dehumanization-effect/
Kožený, J., Tišanská, L., Höschl, C.: Odhad empatie českých studentů medicíny: průřezová studie. Československá psychologie, 2013, 57, 3, 246-254.

(Visited 878 times, 1 visits today)