O SUPERVIZI

Rozhovor s MUDr. a PhDr. Janem Poněšickým o práci supervizora vedl PhDr. Pavel Roubal.

S psychiatrem, psychoterapeutem a nestorem české psychosomatiky dr. Janem Poněšickým se znám pracovně i osobně delší dobu, a tak jsem byl zvědavý, jak popíše své zkušenosti ze supervize. Potěšilo nás, že pozvání k rozhovoru pro Supervizní Listy přijal.

Co vás zaujme na supervizním případu?

Na supervizním případu mně zaujme všechno: na začátku prezentace případu (dle typu terapie) diagnostický a terapeutický fokus, tj. zda je možno z líčení supervidovaného spojit osobnostní vývoj (vlivy a zážitky) s vyvolávající situací psychické poruchy, a se současnou problematickou situací pacienta, JPjakož i s inscenací interpersonální scény při prvním rozhovoru a vývojem vztahu pacient – terapeut. Dále je pro mne velmi zajímavé, jak pacient subtilně manipuluje terapeutem, jak spolu vytvářejí společný odpor, to jest jak se neverbálně domlouvají na tom, co raději nechají ležet stranou a co je důlelžitější, jak se vyhýbají určitému typu vzájemné interakce. V poslední době je pro mně fasinující pozorování, že terapeutická situace působí podvědomě na oba partnery v podstatě stejně, pod kterýmžto vlivem mají oba tendenci se otevřít a vyřešit si svůj problém. To se může stát překážkou pokroku v léčbě u pacienta, a naopak je osvobozující, když supervizor tuto možnost se supervidovaným může prohovořit a onen si uvědomí, jak na něco slepě reaguje ztráceje svobodu uvážlivé intervence. Setkal jsem se např. s tím, že pacintka řešila svůj problém podřízenosti a bezmoci manipulací terapeuta a ten řešil svůj dlouhodobý problém se vymanit z područí maminky i partnerky a nebyl schopen nechat tuto interakci připustit a ji s pacientkou prohovořit. Jindy si terapeutka náhle vzpoměla, že chce neustále zachraňovat svého pacienta, poněvadž nezachránila svého bratra na přechodu, kde jej smrtelně srazilo auto, a kterému je pacient podobný.

Co dělá supervizora supervizorem?

Terapeutická zkušenost s pacienty i supervizí vlastních případů, teoretická příprava, pozorování, jak supervidují zkušenější kolegové a hlavně pedagogický zájem na školení mladších kolegů.

Komu by neměl supervizor dělat supervizi? Vadí, když ho již měl před několika lety ve výcviku jako frekventanta?

Supervizor by neměl dělat supervizi kolegům se kterými jej pojí silný osobní emoční vztah či předpojatost, a kteří mu jsou nesympatičtí. Dále by si měl rozmyslet supervizi v závislosti na psychopatologii a osobnostní struktuře pacienta, např. u anorexie , alexythymie či u hraniční poruchy osobnosti. Pakliže měl kolegu ve výcviku, tak to může být na překážku. Frekventant se může domnívat, že jeho intervence jsou zaujaté, ale může to být i výhodou tím, že supervizor lépe pochopí, jak souvisí problémy v terapii s osobnsotí supervizanda.

Co byste poradil méně zkušenému kolegovi supervizorovi?

Méně zkušenému kolegovi supervizorovi bych radil to, co radím i začínajícím psychoterapeutům, totiž zprvu zapomenout na teorii a zcela se vžít do líčeného případu a zvláště vztahu pacient – terapleut a terapeut – pacient a oscilovat mezi vcítěním a úvahou, co se mezi nimi děje a jaký problém je aktuální. Dál radím i pozorovat vztah suprvidovaného k supervizorovi a naopak, s tím, že se supervidovaný většinou alespoň částečně identifikuje s pacientem a tak může supervizor zažít i vztah pacinta s terapeutem. Samozřejmě radím (viz výše) aby si rozmyslel, zda je v supervizi nezaujatý, a aby se eventualně poradil s kolegy.

Co je nepřekonatelnou překážkou pro člověka, aby se stal supervizorem?

Nepřekonatelná překážka se stát supervizorem jsou některé neanalyzované a tudíž nereflektované rysy jeho osobnosti, jako deficit vcítění, narcistická tendence mít za každou cenu pravdu a imponovat supervidovanému, být supervizorem a tím si hojit komplex méněcennosti, jakož i sadistická tendence supervidovaného stále kritizovat. Je to opět podobné jako u překážek stát se dobrým psychoterapeutem: tolerance, schopnost dialogu, empatie, vystříhat se spoluagování a zneužívání pacienta k uspokojování svých potřeb (zásady abstinence a neutrality).

Jak se liší supervize v Německu a u nás?

V Německu zaujímá supervize ve výcviku psychoterapeutů větší prostor: u výcvikových případů po každé čtvrté terapeutické hodině následuje hodinová supervize, kromě toho téměř každý týden skupinová supervize, tzv. kazuisticko-technický seminář,takže během výciviku psychodynamické psychoterapie absolvuje frekventant zhruba 100 hodin individuální a 30 hodin skupinové supervize, ve výcviku psychoanalýzy asi o polovinu víc a u lékařů navíc Balintovské skupiny, u KBT přibližně o polovinu méně. Obsahově se supervize moc neliší, zde je v posledních letech kladen větší důraz na vztahovou dynamiku nežli jen na individuální problematiku pacienta.

Poznalo by se, že supervidujete psychosomatický případ?

Myslím, že by bylo nemožné ze supervizního protokolu poznat , že se jednalo o psychosomatický případ, vždyť je vše psychosomatické, tělesné já spojeno s emočním a kognitivním já, vše se vzájemně ovlivňuje,somatopsychika a psychosomatika.

Chtěl byste mi položit otázku?

Mám k vám dotaz: co vám nejvíc pomáhá, když jste supervidován, a osobně: co vám připadá přínosné a co nikoli na supervizích, které se mnou absolvujete.

Myslím, že u supervizora hledám cosi rodičovského: přijetí, porozumění a podporu. A také provokaci, která mi pomůže přeskládat můj pohled na terapii. Lépe, když je to ale v uvedeném pořadí.

Vašich supervizí na Psychosomatické klinice se účastním několik let. Právě pocit svobody a přijetí, který na supervizích vesměs panuje, mi vyhovuje. Tempo mírně uspává, ale připadá mi, že se mohu spolehnout, že nikomu nedovolíte utéct z fokusu na případ a vztah.

Děkuji vám za rozhovor. (říjen 2014)

(Visited 524 times, 1 visits today)