Vedli jsme korespondenčně rozhovor s Julií Hewson BA, britskou supervizorkou a lektorkou, která stála u zrodu Českého institutu pro supervizi. Předáváme vám jej s nadějí, že se podaří čtenáři zprostředkovat supervizní kulturu respektu a radosti, s níž tato inspirativní dáma supervizi předávala prvním generacím supervizorů ČIS.
rozhovor: PhDr. Pavel Roubal
překlad: Mgr. Veronika Madler
odborná spolupráce : PhDr. Veronika Čermáková
Co vás zaujme na supervizním případu?
Zajímá mě, jak klient ovlivní supervidovaného. Připadá mi to naprosto fascinující, protože, když se supervidovaný cítí bezpečně v supervizním vztahu, mohou se supervizorem poctivě prozkoumávat, co probíhá na hranicích supervize, i to, co se děje v supervizním vztahu, při vyprávění příběhu nebo během sezení. Supervidovaní často vědí o klientovi mnohem víc, než si uvědomují, a jemným a soucítícím dotazováním na to, čeho si všímali a jak je klient ovlivnil, získává supervizor představu o tom, co klient potřebuje, o vhodném vztahu, který je zapotřebí, a o načasování strategických intervencí.
Co dělá supervizora supervizorem?
Supervizora dělá supervizorem následující:
Soucit, skutečná láska a respekt jak ke klientovi tak k supervidovanému.
Zájem umožnit supervidovaným učit se a růst.
Zájem o to, jak se lidé učí a jak ze sebe mohou vytěžit to nejlepší.
Citlivost k tématům bezpečí a etiky. Supervizor musí důvěřovat svým počátečním tělesným reakcím na to, co mu je sdělováno, a zpracovat je v dialogu se supervidovaným. Jinými slovy, věnovat pozornost svému vlastnímu protipřenosu.
Ochota zpochybňovat i podporovat.
Ochota učit, když se, zvlášť u začátečníků, objeví mezera ve znalostech.
Supervizor je:
Někdo, kdo sám má nebo měl dobrou supervizi, a nadále v ní pokračuje.
Někdo, kdo vychází z pozice vzájemného respektu.
Někdo, kdo může uplatnit svou autoritu, když je kdokoli ze zúčastněných v nebezpečí. Někdo, kdo je ochotný se dál učit a obnovovat své vědomosti.
Někdo, kdo se umí bavit.
Komu by neměl supervizor dělat supervizi? Vadí, když ho již měl před několika lety ve výcviku jako frekventanta?
Supervizor nesmí nikdy vzít do supervize někoho, kdo je v současnosti jeho klientem. Také nemůžete vzít někoho, koho opravdu nemáte rád a s kým necítíte žádné napojení. Nebo když cítíte, že je s vámi někdo v takovém přenosu, který nemůže být jednoduše rozpoznán, rozpuštěn a zlehka odložen. Myslím si, že není žádný důvod, proč by u vás nemohl být v supervizi váš bývalý student z výcviku. Může jít o velmi plodný vztah, kde mohou supervizor a supervidovaný stavět na již existující vzájemné znalosti. Důležité je, aby šlo o vztah kolegiální.
Co byste poradila méně zkušenému kolegovi supervizorovi?
Předně absolvujte dobrý výcvik pro supervizory!!!! Dále mějte na paměti pět vztahů[1] a nebojte se poskytnout vývojovou opravu[2], když je to vhodné a potřebné pro učení. Mnoho lidí, kteří přicházejí do supervize, bylo zahanbováno ve škole, na univerzitě nebo i ve svém výcviku. Dopřejte si čas na zprostředkování takového vztahu, který zvýší jejich sebedůvěru a kompetenci. Především nespěchejte s tím, co bylo výše řečeno, při rozhodování o zastřešujícím supervizním kontraktu. Častým kontraktem je pomoci supervidovanému, aby byl schopen vyjádřit to, co cítí na tělesné nebo emocionální úrovni. Vhodně pomáhat přináší důvěru, bezpečí a růst. Mějte kolegu, za kterým můžete jít pro supervizi své supervize, když to budete potřebovat.
Co je nepřekonatelnou překážkou pro člověka, aby se stal supervizorem?
Někdo, kdo má potíže ohledně zacházení s mocí.
Někdo, kdo pronásleduje a zahanbuje druhé.
Někdo, kdo je vůči supervidovanému ve střetu rolí. Například, když zaměstnavatel poskytuje supervizi svým podřízeným („line managment supervision“), pravděpodobně nepůjde o klinickou supervizi („clinical supervision“[3]) v její plné formě, protože supervidovaný může skrývat věci, které mu dělají starosti, ze strachu z vyhození z práce.
Jak se liší supervize například v Británii a u nás, a nebo v jiných zemích?
Upřímně, nejsem si jistá. V supervizních přístupech je mnoho společného, ale historická tradice a kulturní rozdíly mohou ovlivnit to, jak lidé reagují na styly učení, hranice, rozdíly v moci a vztahy mezi zkušenějšími a méně zkušenými kolegy. Myslím, že pro naplnění podstaty supervize je důležité, aby byla vedena lidmi mravně integrovanými, soucítícími, nedefensivními a schopnými uznat chybu.
Poznalo by se, že supervidujete psychosomatický případ?
Ano, myslím, že ano, protože pracuji v rámci psychoterapie mysli a těla. Jsme myšlení, cit, fyziologie, chování a duše. Změna v jednom ovlivní ostatní aspekty. Někdy se příliš zdůrazňuje myšlení a cit, a ne dostatečně moudrost těla. A opět je to péče o vztah, diagnostické posouzení poruch a vzorců attachmentu[4], uvědomění si klientova vývojově potřebného reparativního vztahu, co nám jako supervizorům pomáhá posoudit důležitost celého pole a naznačuje odkud začít. Jak ukazují poznatky sociální psychologie, změna postoje v jedné oblasti vyvolá odezvu v ostatních částech systému.
Jakou otázku byste navrhla pro další rozhovory?
Jak se při supervizi více bavit a užít si ji. Jak vytvořit to kouzlo skutečně tvořivé skupinové supervize, kde moudrost a pohled druhých přispívá k celku. Jak rozšířit supervizi do dalších profesí.
***
[1] Pět rovin vztahů mezi supervizorem a supervidovaným, Petruska Clarkson v: CLARKSON, Petruska, WILSON, Stefanie (2003): The Therapeutic Relationship. Wiley-Blackwell.
[2] „Educationally needed developmental repair“. Pro některé supervidované může supervize přinést novou zkušenost učení- například zkušenost zájmu, respektu, uznání, ocenění, tvořivosti apod.
[3] https://en.wikipedia.org/wiki/Clinical_supervision
[4] „attachment“- termín vycházející z teorie attachmentu (v překladu také „teorie citové vazby, přilnutí nebo připoutání“) Johna Bowlbyho a Mary Ainsworth, která popisuje různé typy navazování a vytváření vztahových vazeb.