Supervize v českých věznicích: jedna potřeba, dva přístupy

Václav Jiřička

Název příspěvku je vypůjčený z ústní prezentace stejného autora přednesené na konferenci Supervize, koučing a diverzita společnosti v Praze-Bohnicích 15. září 2012, kde byly odborné veřejnosti patrně poprvé podány ucelené informace o tom, pro koho a jak funguje supervize ve vězeňství. Než se v tomto článku pustíme do problematiky supervize jako takové, pojďme si nejprve zmapovat terén krajiny, v níž je supervize poskytována.

Přehled terénu

Vězeňská služba České republiky disponuje 35 věznicemi, v nichž si vedle obviněných ve výkonu vazby a chovanců v zabezpečovací detenci odpykává trest odnětí svobody cca. 18 tisíc odsouzených, o něž se stará celkem 11 tisíc zaměstnanců. Mezi nimi zhruba 120 psychologů, 45 terapeutů a méně než dvě desítky psychiatrů.

Stále stoupající míra recidivy českých odsouzených vězňů dosáhla podle poslední statistické ročenky již 70,9 % (Statistická ročenka Vězeňské služby, 2014, s. 96) a stoupla tak za poslední tři roky o 7 %. Z hlediska opakování trestných činů, zasažení populace, výše škod i celospolečenských výdajů jsou vysoká rizika a závažné dopady spojené zejména s recidivisty závažných trestných činů: sexuálně motivovaných, násilných a spáchaných v drogovém kontextu. U těchto skupin odsouzených přitom i relativně malá zlepšení v oblasti rizikového chování a snížení recidivy mohou vést k docela významnému posílení ochrany společnosti, zmírnění hmotných i nehmotných škod obětí a k úsporám ve výdajích státu.

Proto má Vězeňská služba pro odsouzené s vysokými kriminogenními riziky a pro vybrané cílové skupiny odsouzených – na rozdíl od běžného výkonu trestu zaměřeného na režim a práci – připravené zvláštní intervenční programy, poskytované ve specializovaných odděleních nebo jako tzv. standardizované programy. Odsouzení zařazení do těchto programů mají stanoven rozšířený program zacházení, jenž sestává z 21 hodin speciálně-výchovných aktivit týdně a jehož hlavní složkou je specificky zaměřený terapeutický program.

Za půl století existence psychoterapie v českých věznicích (v roce 1965 vzniklo v plzeňské věznici oddělení pro výkon trestu odnětí svobody odsouzených s psychopatickými poruchami, z něhož se později vyvinul program sociálního učení začleněný do komunitního systému – viz např. Čepelák, 1980, s. 44) byla aplikována řada různých psychoterapeutických přístupů. Základní směry se však postupně přelévají do eklektického přístupu, který využívá různé metody bez ohledu na jejich původní teoretické východisko dle potřeby.

Páteř specializovaného zacházení v českém vězeňství tvoří specializovaná oddělení. Ta slouží též jako inovativní pracoviště, jejichž poznatky a metody mohou být implementovány i do některých oblastí standardního zacházení nebo vybraných terapeutických programů. Mezi takové přínosy patří stavění týmů složených z participujících odborných zaměstnanců, sledování efektivity intervencí či právě zavádění supervize.

Původně nadějná podpora specializovaných oddělení ochabla se zánikem Výzkumného ústavu penologického v 80. letech, aby na sklonku let devadesátých zaznamenala dramatický nárůst co do počtu i pozornosti vedení Vězeňské služby. Tento vývoj však již nebyl zaštítěn systematickým výzkumem, a tak s rozšiřující se paletou časově náročných aktivit klesal zájem sledovat jejich efektivitu a dopady na recidivu odsouzených. Zhruba od roku 2004 je specializovaným oddělením věnována opět vyšší pozornost, od roku 2009 byly jejich činnosti standardizovány zavedením operačních manuálů s jednotnou strukturou, inspirovanou praxí terapeutických komunit v civilních zařízeních.

Počty specializovaných oddělení v posledních letech rostly, což bylo dáno zejména jejich rozšiřováním do více typů věznic. Účelem ovšem není rozšířit specializované zacházení na celou vězeňskou populaci – to není prakticky proveditelné, ale ani potřebné. V současné době jsou specializovaná oddělení pro výkon trestu odsouzených s poruchami duševními a s poruchami chování zřízena ve 20 věznicích (pro odsouzené s poruchou duševní a poruchou chování; pro odsouzené s poruchou osobnosti a chování, způsobenou užíváním návykových látek; pro odsouzené s mentální retardací); k tomu přistupují v pěti věznicích specializovaná oddělení pro výkon trestu odsouzených s ochranným léčením (sexuologickým, protitoxikomanickým, protialkoholním a patologického hráčství) a ve dvou věznicích ústavy pro výkon zabezpečovací detence.

specodd

Obrázek 1: Přehled specializovaných oddělení ve Vězeňské službě k 1. 1. 2015

 

Standardizované programy vznikly z potřeby cíleně působit na odsouzené, kteří svými charakteristikami nespadají do působnosti specializovaných oddělení, avšak práce s nimi je pro ochranu společnosti mimořádně žádoucí či přímo nařízená vládou. Mohou to být odsouzení se zvlášť vysokými kriminogenními riziky, anebo naopak ti, u nichž je naděje, že se po absolvování intervence mohou plnohodnotně integrovat do společnosti. V současné době jsou ve Vězeňské službě realizovány standardizované programy 3Z pro pachatele méně závažných deliktů před podmíněným propuštěním, GREPP a GREPP 2 pro pachatele sexuálně motivovaného násilí na dětech, TP 21 JUNIOR pro mladistvé, PARDON pro odsouzené s nepříznivým průběhem řidičské praxe a pro pachatele dopravních nehod a KEMP pro pachatele násilí. V rámci pilotáže se ověřuje program pro odsouzené s doživotním trestem.

Rozdělení supervize

Ve Vězeňské službě je supervize poskytována od roku 2004, původně jako možnost, od roku 2009 jako povinnost pro zaměstnance specializovaných oddělení. Supervize je poskytována dvojím způsobem:

– jako tzv. externí supervize, realizovaná supervizorem stojícím mimo organizační strukturu Vězeňské služby, která je určená pouze pro zaměstnance týmy zaměstnanců podílejících se na chodu specializovaných oddělení věznic a oddělení výkonu zabezpečovací detence (vnitřním předpisem upraveno od roku 2007),

– jako tzv. interní supervize, realizovaná interními supervizory – speciálně vyškolenými zaměstnanci Vězeňské služby, určená pro týmy zaměstnanců podílejících se na chodu standardizovaných programů, bezdrogových zón a všech, kteří o supervizi v týmu či individuálně projeví zájem (vnitřním předpisem upraveno od roku 2009).

Hlavním cílem supervize je „zvýšení hodnoty terapeutického procesu v nejlepším zájmu klienta“ a „zaměření se na růst supervidovaného v dovednostech porozumět, aktivně řešit a přiměřeně prožívat terapeutickou práci i terapeutickou roli“ (Praško et al., 2011). Ve vnitřních předpisech Vězeňské služby je dále řeč o „zkvalitnění odborného zacházení“, „snižování rizika syndromu vyhoření u zaměstnanců“, „přispívání k efektivnějšímu a bezpečnějšímu zacházení s vězněnými osobami“, „předcházení možným pochybením a profesnímu selhání ve vztahu k vězněným osobám“ a „budování a udržování fungujících pracovních týmů“.

Externí supervize

Jako externího supervizora může Vězeňská služba zaměstnat odborníka s vysokoškolským vzděláním, který absolvoval specializované certifikované vzdělávání a výcviky v supervizi v rozsahu nejméně 360 hodin, má zkušenosti z přímé práce s klienty v délce nejméně 8 let a má další vzdělávání v psychosociálních technikách či metodách v rozsahu nejméně 200 hodin. Časový rozsah externí supervize je zpravidla 24 hodin ročně, forma externí supervize je v tomto případě vždy skupinová, resp. týmová. Je třeba, aby věznice nejprve zpracovala projekt supervizní spolupráce, který je schvalován generálním ředitelstvím Vězeňské služby. Tento centrální prvek je bohužel nutný ze dvou důvodů: jednak umožňuje celorepublikový přehled o cenách supervize a plánování finančních prostředků pro daný rok, zejména je ale pojistkou proti některým ředitelům věznic, kteří se netají tím, že by prostředky určené na supervizi raději využili jinak.

Ředitel věznice pak se supervizorem uzavírá kontrakt, který obsahuje povinnosti obou stran. Povinností supervizora je po skončení supervize za daný kalendářní rok vypracovat souhrnnou hodnotící zprávu, ve které uvádí – vždy pouze v obecné rovině – témata supervizních setkání tak, aby byla zároveň zachována pravidla důvěrnosti obsahu supervizních setkání.

V roce 2004 byla externí supervize nabízena pro 14 specializovaných oddělení jako možnost, v roce 2009 již šlo o povinnost pro 16 specializovaných oddělení a detenci, od roku 2012 se supervizní povinnost vztahuje i na specializovaná oddělení s ochranným léčením. V současné době je externí supervize zajišťována ve 20 specializovaných odděleních a ve dvou ústavech zabezpečovací detence.

Interní supervize

Podmínkou vykonávání činnosti interního supervizora je vedle vysokoškolského vzdělání přímá práce s vězněnými osobami v délce nejméně 5 let, výcvik v psychosociálních technikách či metodách v rozsahu nejméně 200 hodin, specializované vzdělání a výcviky v interní supervizi v rozsahu nejméně 240 hodin, a v případě poskytování případové supervize pak také absolvování akreditovaného sebezkušenostního psychoterapeutického výcviku v rozsahu minimálně 500 hodin. Interní supervizor je rovněž povinen absolvovat vlastní supervizi v rozsahu 20 hodin ročně, rozloženou alespoň do dvou setkání. Supervizi interních supervizorů zajišťuje a platí Vězeňská služba.

Interní supervizor provede minimálně 20 hodin interní supervize ročně, z toho musí být 12 hodin supervize týmové. Individuální supervizi jednotlivému konkrétnímu zaměstnanci poskytuje rovněž v omezeném rozsahu. Supervizní činnost provádí v rámci své pracovní doby jako součást svých funkčních povinností, ta se však nevztahuje k věznici, ve které je zaměstnán. I on předkládá jednou ročně souhrnnou hodnotící zprávu.

Interní supervize je poskytována individuálně i skupinově, v rámci tzv. bezdrogových zón, pro zaměstnance zapojené do terapeutických i vzdělávacích programů.

Dosavadní zkušenosti

Zkušenostem s externí supervizí jednoznačně dominují ty pozitivní. Zaměstnanci se více vnímají jako součást týmu, učí se nahlížet na své vztahy, ať už vzájemné, nebo k odsouzeným / chovancům, což zvyšuje jejich vlastní profesionalitu, kvalitu terapeutické práce i vlastní pohodu, spokojenost a sebevědomí. Potíže bývají s nakontraktováním supervizora do odlehlejších lokalit. Ve velkých městech bývá někdy předmětem jednání cena za supervizi – zde je však kvalifikovaných supervizorů naopak dostatek, což problém ceny pomáhá velice dobře řešit.

U interní supervize bylo od počátku překážek o něco více. Z původních 20 zaměstnanců ukončilo v roce 2012 ucelený supervizní výcvik 17 interních supervizorů. Tento počet se nadále ztenčuje. Supervizní výcvik byl přitom náročný časově i finančně a není aktuálně reálně původní stav doplnit. Jistou překážkou je rovněž stanovení spodního limitu povinných odsupervidovaných hodin. Zatímco o některé interní supervizory je v důsledku lokality, kde působí, nebo jejich odborných kvalit mimořádný zájem, který nejsou schopni uspokojit (přeci jen jde o zaměstnance Vězeňské služby s běžnými povinnostmi, z nichž nejsou vyvázáni – psychologové, terapeuti, speciální pedagogové), jiní hledají možnosti pro poskytování supervize jen s obtížemi. Roli v tom jistě hraje i finanční ohodnocení. Interní supervizor ve funkci psychologa může po splnění všech náležitostí požádat o zvýšení platové třídy – nikoliv však supervizor v jiné funkci, kde s tím platové tabulky nepočítají. Praxe však zatím bohužel nepřinesla pozitivní příklad, kdy by byl interní supervizor za svou práci lépe ohodnocen. Interní supervize tak zůstává spíše věcí odborné prestiže, pestřejší pracovní náplně, šance na vyšší kvalifikaci – a zdaleka nejvíc asi osobního zapálení „pro dobrou věc“.

Jestliže se u externí supervize ředitelé věznic spoléhali na to, že služba bude „nějak zajištěna zvenku“, a v podstatě ji nebyli nuceni řešit, interní supervize vyvolávala zpočátku obavy: Není to nějaká forma kontroly? Je dobré, abych si pod pokličku své věznice nechal nahlížet „sousedy od vedle“? Není to snižování „důstojnosti“ zaměstnanců, kteří jsou vystudovanými odborníky a přece žádnou „výpomoc“ nebo dokonce „pomoc“ nepotřebují? Čas však pomohl překlenout i tyto obavy – dnes sice situace ještě není ideální, ale interní supervize je většinou ředitelů věznic vnímána jako poměrně standardní a užitečná věc.

Shrnutí

Supervize je ve Vězeňské službě standardně poskytována více než 10 let pro zaměstnance pracující ve specializovaných odděleních a poskytující terapii odsouzeným. Mezitím Vězeňská služba z řad svých zaměstnanců vyškolila vlastní, tzv. interní supervizory, jejichž působnost je širší. Původní myšlenka, že interní supervizoři zcela nahradí ty externí a pomohou tak Vězeňské službě ušetřit náklady, byla opuštěna. V současné době mají své uplatnění obě skupiny supervizorů.

Literatura

Čepelák, J. (1980). Možnosti aplikace principů terapeutického společenství v systému nápravné výchovy. Materiál ke studiu a diskusi. Výzkumný ústav penologický SNV ČSR.

Praško, J., Vyskočilová, J., Šlepecký, M. & Novotný, M. (2011). Principy supervize v kognitivně-behaviorální terapii. In Česká a slovenská psychiatrie, 2011, 107(2), s. 78-85.

 

PhDr. Václav Jiřička
vedoucí psycholog Vězeňské služby České republiky

adresa:

Vězeňská služba České republiky
Generální ředitelství
Psychologické pracoviště
Soudní 1672/1a
140 00 Praha 4 – Pankrác

(Visited 479 times, 1 visits today)