J. Steiner inspirací pro supervizory ČIS
Jiří Jakubů
Předpokládám, že většina z nás poskytuje supervizi v různých pracovních oblastech či resortech. V tom případě jste jistě v posledních letech zaznamenali pronikavý boom supervize v různých organizacích sociální sféry. Jako supervizoři se tak můžeme setkat s tím, že v jedné organizaci je poskytována supervize vedení (managementu) resp. řízení, supervize týmová, případová a individuální, supervize různých týmů, multi-týmů a mikrotýmů, a že tyto supervize poskytuje větší počet supervizorů. A to vše se odehrává v jedné organizaci, která mnohdy ani nemá na výplaty svých zaměstnanců, ale (jak se dnes říká) budget na takto rozhojněnou supervizi ano.
Tato situaci mi vždy přijde minimálně k pozastavení. Nepozastavuji se jen nad samotnou organizací dané organizace, nejen nad tím co se skrývá pod pojmem „supervize“, ale zejména nad tím, co takovéto zmnožení, ba přemnožení supervize může přinést jednotlivým příjemcům supervize.[1]
Myšlení provokující příspěvek na téma supervize u psychoterapeutů/psychoanalytiků, který lze dobře aplikovat i do oblastí naší působnosti přináší známý britský psychoanalytik narozený v předválečném Československu, John Steiner. V článku „The training of psychotherapists“[2] vyzdvihuje význam a nezbytnost tripartitního uspořádání výcviků pro psychoterapeuty (vlastní výcviková terapie, teorie daného směru a jemu odpovídající supervize), poukazuje však i na problematiku poskytované supervize. Píše: „Supervize je dozajista velmi důležitá a může být velkou pomocí pro vývoj psychoterapeuta, ale spoléhání se na ni může být přehnané a měla by být, podle mého názoru, poskytována střídmě“ (sparingly). Supervizor má totiž mnoho rozličných funkcí; mj. také slouží jako identifikační vzor. Podle Steinera příliš mnoho vzorů může terapeuta (převedeno do naší situace: uživatele supervize) mást a to je hlavní důvod pro její střídmé, poučené poskytování. Supervidovaný může být uváděn do závislosti na supervizorovi a zbavovat se tak odpovědnosti za vlastní rozhodování se, může si supervizora idealizovat a „učit se spíše napodobovat než myslet“. Steiner podtrhuje to, co považuje za zásadní funkci supervizora: poskytovat jiný, alternativní pohled (second point of view) na to, co se v terapeutickém, pracovním procesu odehrává. Výhodou supervizora totiž je, že není zatížen přímými projekcemi pacientů a může tak vidět věci, které terapeut schopen vidět není. Supervize pak pomáhá jak supervidovanému, tak i tomu, kdo je v jeho péči. Steinerův pohled na poskytování supervize je otevřený a pokorný: pro produktivní pracovní atmosféru probíhající supervize je lepší, když supervizor vystupuje spíš jako partner v manželství než jako učitel či autoritativní postava („… if the supervizor acts more like a marriage partner than a teacher, or authority figure.“).
Kdoví kolik z nás pracuje, ať již spontánně a intuitivně či po zralých úvahách a reflexích v intencích Steinerových poznámek. Přesto se domnívám, že jeho originální příspěvek může posloužit každému z nás k úvahám nad tím, komu, za jakých podmínek a jakým způsobem supervizi poskytujeme.
[1] Ponechám nyní stranou diskusní téma proč je u nás tolik aktivit paušálně nazýváno supervizí. Např. v Planteho Současné klinické psychologii (Grada 2001, s. 22) působí kliničtí psychologové jako konzultanti při řešení různých problémů mezi zaměstnanci ve firmách, dělají tedy to, co se u nás často nazývá supervize či koučing.
[2] Psychonalytic Psychotherapy 1985, Vol 1 No1, 55-63