O SUPERVIZI

Rozhovor s docentem MUDr. Václavem Mikotou o práci supervizora vedl PhDr. Pavel Roubal

VMS psychiatrem, psychoterapeutem a klasikem české psychoanalýzy docentem Václavem Mikotou byla radost se domlouvat: jednání gentlemana, nad kterým se pousmějete a přitom je vám nebývale příjemně. Položili jsme mu stejné otázky jako dr. Poněšickému v minulém čísle.

Co vás zaujme na supervizním případu?

Tohle neumím zobecnit. Někdy je to příběh pacienta, jindy pro mne nezvyklý přístup, který supervidovaný zaujal (za který konec to vzal), nebo paralelní proces v terapii a supervizi (se supervidovaným jsme navzájem odehráli to, co se děje mezi ním a jeho pacientem), zkrátka řečeno: prvek překvapení, když se mezi nimi odehraje to, co ze své vlastní praxe neznám.

Co dělá supervizora supervizorem?

Znám výborné terapeuty, kteří se zajímají výhradně o své vlastní případy a supervidování je nudí, nebo je dráždí přístup supervidovaného, jestliže se příliš liší od jejich stylu práce. „Pravého“ supervizora těší , když může pozorovat vývoj terapeutického vztahu mezi jiným pacientem a jiným terapeutem a nebýt přitom zatížen neuvědomovaným tlakem, který pacient na terapeuta vykonává. Tento tlak je pro supervizora „přecezen“ supervidovaným terapeutem. Supervizor, jakožto „procesem méně zaujatý“ člověk může supervidovaného na tyto tlaky upozorňovat a z jejich interakce se sám pro svou vlastní praxi obohacovat.

Komu by neměl supervizor dělat supervizi? Vadí, když ho již měl před několika lety ve výcviku jako frekventanta?

Předchozí osobní terapie bývalého frekventanta nemusí být překážkou v supervizi téhož člověka. V psychoanalytickém výcviku se bývalý osobní terapeut může stát pro bývalého cvičného pacienta supervizorem, ale pravidla výcviku v tomto oboru nedovolují, aby se tato supervize „započítávala“ do regulérního výcviku. Supervizi s bývalým frekventantem je možno podniknout po vzájemné dohodě, aniž by si frekventant mohl nárokovat tuto supervizi jako „výcvikovou“. V analytickém uspořádání se potenciální supervizor setkal s kandidátem už během teoretického výcviku. Pokud takového kandidáta předem nepovažuje za „dost nadějného“ (hloupého, netalentovaného), je doporučeníhodné se superviznímu vztahu s ním vyhnout.

Co byste poradil méně zkušenému kolegovi supervizorovi?

Aby si uvědomil, že supervidovaný (pokud si na teoretických seminářích osvojil pravidla a cíle procesu v daném modelu) hledá svůj vlastní styl práce, pomohl mu se v něm orientovat a nevnucoval mu svůj vlastní přístup, který je kandidátovu založení cizí.

Co je nepřekonatelnou překážkou pro člověka, aby se stal supervizorem?

Supervizorem by se neměl stát člověk, který je přesvědčen, že „vynalezl jediný správný“ model psychoanalytického myšlení a má tu drzost, že ho vnucuje kandidátovi jako ten „jediný povinný“.

Jak se liší supervize například v Německu a u nás, a nebo v jiných zemích?

Od některých českých kandidátů jsem slyšel zprávy, že němečtí supervizoři jsou „ortodoxnější“ a méně tolerantní než kolegové z jiných národních společností. Osobně mám zkušenost se třemi německými supervizory, kteří se ukázali být v souladu s mým ideálem neintrusivního a osobnímu stylu pomáhajícímu kolegovi. Nejsem přesvědčen, že takoví jsou všichni, soudím, že jsem prostě měl to štěstí.

Se supervizí s „cizinci vůbec“ mám oboustrannou zkušenost. Do sametové revoluce jako supervidovaný, po ní převážně jako supervizor. Od sedmdesátých let a ještě hojněji v osmdesátých letech (po smrti našich domácích supervizorů) k nám přijížděli zkušení kolegové z Německa, Rakouska, Belgie, Holandska, Francie i z USA, aby s námi prováděli semináře, supervidovali a přiváželi nám u nás nedostupnou literaturu. Styl jejich práce byl velmi různorodý, ale společným jmenovatelem byl vždy respekt k supervidovanému a jeho pacientu.

Brzy po revoluci jsem byl mezi těmi, které zakladatelka Východoevropského psychoanalytického institutu, Holanďanka Han Groen-Prakken vyzvala, aby splatili svůj dluh za pomoc, poskytnutou nám v době totality a účastnili se na pomoci kolegům ze zemí, kde psychoanalýza nemohla být praktikována ani v podzemí (u nás to šlo). Supervidoval jsem a přednášel (dodnes v tom pokračuji) ruskojazyčným kolegům. Většina z nich se projevovala jako citliví, vnímaví a pacienty respektující terapeuti. „Mocnářství“, přesvědčení, že terapeut je „většinovým majitelem objektivní pravdy“ se u nich vyskytovalo častěji než u českých supervizandů, ale snadněji než „naši“ se těchto sklonů vzdávali, zvědavi na jiný než u nich po generace zabydlený „opričnický“ model. („Opričníci, členové osobní stráže cara Ivana Hrozného, měli za úkol likvidovat všechny

„carovi se protivící“ občany. Jejich pozdními dědici byli KGB a jí podobné organisace.) Ruskojazyční kolegové s úlevou zjišťovali, že „jiný názor“ nutně neznamená úmysl likvidovat terapeuta a stát se asociálem. Pomáhat pacientům v jejich osobním rozvoji méně zatěžovalo jejich dřívější „odpovědnost za způsob jejich života“ .

Východoevropský institut nyní končí svou misii a (podle mého názoru chybně) předává ji do rukou už vyškolených moskevských psychoanalytiků, u nichž, bohužel, autoritářské sklony převládají. Další vývoj událostí může vyvrátit nebo potvrdit mé obavy z toho, že „ruská verze“ psychoanalýzy nebude sourodá s evropskými demokratickými hodnotami.

Poznalo by se, že supervidujete psychosomatický případ?

Předpokládám, že zpočátku by se to dalo poznat, ale po určité době, po níž by takový pacient přistoupil na možnost, že psychické procesy hrají určitou úlohu v jeho tělesné rovnováze, by následoval regulérní psychoterapeutický proces.

Jakou otázku byste navrhl pro další rozhovory?

Jakým způsobem obohacuje proces supervize supervizorovu práci se svými vlastními případy?

(Visited 382 times, 1 visits today)