Rozhovor s MUDr. Johanem Pfeifferem

Jaká je tvá nejstarší vzpomínka na ČIS?

První vzpomínka na ČISem  je spojená s jeho prenatálním obdobím.  Je to doba, když ČIS ještě jako právní subjekt neexistoval, respektive byl ještě na houbách. První vzpomínky, které si k ČISu přiřazuji, se týkají výcviku, který organizovala Julie. Na Junově statku, kde byl i Skála, Urban a všechny ty další výrazné osobnosti, probíhalo setkávání s myšlenkami respektu, svébytnosti každé bytosti, respektu hranic, podpory růstu. Silným zážitkem byla přítomnost reprezentantů všech možných psychoterapeutických škol a zkušenost s tím, že nakonec všem jde o to stejné a všichni se mohou domluvit. Další vzpomínky, které se mi vybaví, se již týkají postnatálního období, respektive okolností porodu ČIS. Vybavuji si, jak jsem s Julií seděl v kavárně v Ženevě.  Chystali jsme se na jednání EAS výboru, kde jsme vyjednávali “grantperenting” a budoucí podobu našeho výcviku. Myslím, že bylo  jaro. Seděli jsme u stolku na ulici, něco pojídali a popíjeli. Vedle byly koše se spoustou jarních květin. Přemýšleli jsme, jak naplnit to množství hodin, které byly EAS v rámci výcviku požadovány.  A tam jsme nějak přišli  na koncept dávání a braní. Ony květinové koše byly inspirací rozdělit oblasti výcviku do košů.

Co považuješ za 3 zlomové momenty v historii ČIS?

Zlomovým okamžikem podle mne bylo založení ČIS jako sdružení a to, že jako sdružení, tedy společenství spřízněných duší, udrželo. Dalším zlomovým okamžikem podle mne byly  ony zkoušky, po kterých následovalo “pasování” na supervizory na Řípu. Během zkoušek neuspěla jedna kandidátka ze skupiny pedagogů. Tento moment mám zapsán jako počátek rozkolu mezi “zdravotní” a” pedagogickou” členskou základnou. I když jisté napětí bylo zřetelné již dříve. Dalším zlomovým okamžikem je pro mne  doba posledních let, kdy se zdálo, že energie ČIS je nějak vyčerpána. Nikdo nebyl ochoten vstoupit do Správní rady, alespoň ne do podoby, která v té době existovala atd. Nakonec  se ukázalo, že energie je, ale  je nějak zablokována. Vznikla Sborovna a posléze se celý tento proces završil vytvořením  oddělených, ale zároveň společně propojených prostorů jak pro vzdělávací část  ( sborovna- vzdělávací institut) tak pro část členské základny (profesní organizace ČIS). Mám dojem, že tato léčebná kúra zafungovala a ČIS znovu nabírá dech.

Jaký máš vztah k ČISu a jak se vyvíjel?

ČIS byl a stále je pro mne společenstvím, v kterém se setkávám  s řadou pro mne  velmi blízkých lidských bytostí. Je pro mne místem, kde se poctivě hledají odpovědi na často nelehké otázky toho, jak se  lidé k sobě mohou civilizovaně vztahovat. Být si navzájem  podporou a oporou, aniž by si vzájemně překračovali své osobní hranice. Tedy ČIS je pro mne  skupina souputníků na kterých mi poměrně dost záleží a leží  mi na srdci. Byly momenty, kdy jsem měl pocit, že se ČIS nějak podivně proměňuje, jako by procházel jakousi částečnou privatizací. Ale toto neměnilo můj vztah k společenství ČISu, ale k ČISu jako organizaci. Nicméně to vedlo spíše k mé mobilizaci a snaze něco pro ČIS udělat, než odpadlictví. Tedy můj vztah k  ČISu je myslím poměrně věrný.

V čem je ČIS specifický, jaká je jeho identita, co dělá ČIS ČISem?

ČIS, oproti  většině  vzdělávacích institucí v oblasti supervize v ČR, je myslím, jak už jsem zmiňoval, hodně o společenství. A  je o demokratickém společenství. Jeho identita je myslím v jeho etických hodnotách. Je ve společném promýšlení a kreativním vytváření věcí. Je i v péči o “dobré řemeslo”. Je i v tom, myslím, nachází dobré vyvážení mezi posláním a povoláním. Není o komerci, ale zároveň není  o “ekonomické naivitě”.

V čem ČIS naplnil tvá očekávání?

Očekával jsem, že ČIS bude silněji vnímat zodpovědnost za supervizní řemeslo v ČR jako takové. Chtíc nechtíc je asi nejsilnějším hráčem na tomto poli a má velmi silné  “historické” kořeny. Ty  dle mne zavazují k jisté “ státnické” zodpovědnosti. Možná naivně jsem jeho počátek vnímal ne jako vytváření jedné uzavřené “ exkluzivní” skupiny, ale jako pole pro podporu  kultivace supervize jako takové. Nicméně mám pocit, že k této roli se ČIS znovu otvírá.

Kdybys zakládal novou supervizní organizaci, co bys udělal jinak?

Pravděpodobně bych uvažoval o struktuře, která by umožnila a  podpořila koexistenci různých supervizních škol a názorů, ale zároveň mohla vytvořit prostor pro něco jako Národní organizaci pro supervizi.

Čím by neměl ČIS být?

Neměl by být elitářským klubem. Neměl by být byrokratickým aparátem zakletým jen v pravidlech, normách, smlouvách atd.  Neměl by být spící Růženkou, tedy organizmem žijícím jen z toho co už má, a ne z toho co aktuálně dále vytváří a promýšlí. Neměl by být společenstvím, které se nezajímá o širší souvislosti, které se kolem (náš kotlík, Evropa, svět) dějí. Neměl by být organizací, která svým členům jen zprostředkovává  zakázky. Neměl by být organizací, která nedbá o kvalitu práce svých členů a nepobízí je k dalšímu růstu a rozvoji.