Rozhovor s PhDr. Janem Holeyšovským, bývalým členem správní rady ČIS.
Honzo, rád bych využil poněkud úsměvnou situaci (léta spolu pracujeme v Ceteře) a položil ti pár otázek pro Supervizní listy. Po dvou mých volebních obdobích ve správní radě ČISu jsi mne na dvě období vystřídal právě ty. Chtěl bych ti pro naše čtenáře položit pár otázek:
1) Čím tě, mnohdy navenek neviditelná, práce ve správní radě ČISu překvapila, ať už příjemně či nepříjemně?
Nevím, jak dalece mám mluvit o překvapení, zažil jsem příjemné i nepříjemné. To příjemné byla pracovní aliance – seznámení s kolegy psychoterapeuty a supervizory, které jsem většinou dosud osobně neznal. Během těch několika let práce v radě jsme si vytvořili blízké a osobní vztahy, které jistě přetrvají i po jejím zániku a už teď se přetavují do dalších forem spolupráce.
Říkáš navenek neviditelná práce – přesto mám pocit, že práce v radě byla dost produktivní, že jsme toho dost odvedli, i když teď nechci a ani nedokážu vyjmenovat všechny konkrétní výsledky. Měl jsem pocit, že jsme dělali užitečnou věc a ten pocit je taky příjemný.
Byly i méně příjemné věci – vyplývaly zejména z ne-jasné pravomoci rady. Bylo nešťastné, že nikdo z rady neměl status teaching supervizora, nebo lépe, že nikdo s tímto statusem se neuvolil k práci v radě. To mělo za následek střety v kompetencích, potažmo ne-respektování některých rozhodnutí rady například o složení lektorské dvojice výcviku, vyplývajících z požadavků valné hromady. Následně se objevila série konfliktů a nedorozumění mezi radou a některými teaching supervizory, které rozhodně příjemné nebyly. Cesta k řešení se naštěstí našla vytvořením sborovny a posléze přerozdělením kompetencí v rámci nové struktury. Pevně doufám, že bude fungovat líp.
2) Specifickým znakem ČISu v rámci EAS bylo, že jej založili, utvářeli a stále utváří zejména psychoterapeuti. Změna názvu zastřešující evropské asociace z EAS na EASC nejspíš poukazuje na značné zastoupení a vliv koučů v „evropských strukturách“, což u nás, zdá se, neplatí. Ty sám jsi aktivní na poli psychoterapie, supervize i koučingu. Zaprvé se tě chci zeptat, jak bys ty sám charakterizoval podobnosti a rozdíly v práci kouče a supervizora? Zadruhé mne zajímá, jak si odborně a politicky stojí koučové v rámci ČISu – zajímá je ČIS a jeho výcvikový program, chtějí se v rámci ČISu angažovat a jaký byl postoj správní rady v této věci?
To je hodně obšírná otázka, podrobná odpověď na ni se sem asi nevejde. Koučing je módní záležitostí posledních, řekněme, 15ti let, a hlavně je to byznys, v němž se točí podstatně větší peníze než v psychoterapii nebo supervizi. Je to paradox, protože práce kouče klade menší nároky na kvalifikaci a dovednosti než práce psychoterapeuta nebo supervizora. Není tedy divu, že psychoterapeuti i supervizoři pošilhávají po tomto tržním segmentu, majíce pocit, že mohou být kvalifikováni i pro něj. Mám pocit, že to je i případ EAS(C). Když jsem zkoumal jejich kritéria, nabyl jsem dojmu, že považují kouče za jakýsi méně kvalifikovaný účelový přílepek. Přitom etablované evropské asociace koučů EASC vůbec neznají. EASC je v rámci ČISu jaksi historicky, ale poněkud nepřiměřeně adorováno. Měl jsem příležitost zúčastnit se výročního setkání EASC před dvěma lety při příležitosti pražské Bohnické konference a nabyl jsem dojmu, že jde o poněkud marginální spolek vzdělávacích (převážně německých) institutů, které si spíše konkurují, než spolupracují a který na evropském poli nehraje nijak významnou roli. Přijde mi kuriózní že ČIS se stále ulpívavě navazuje exkluzivně jen na tento spolek, s nímž ostatně i matka zakladatelka ČISu Julia Hewson už nemá mnoho společného.
3) S tím souvisí další dotaz: jak se v posledních letech vyvíjel postoj správní rady (či jiných struktur ČISu) k zájemcům o členství, vzdělávání nebo jiné formy spolupráce, ať jsou to např. evangeličtí faráři, koučové, členové ČMISK či studenti a absolventi oboru „řízení a supervize“ na FHS UK?
Nechci komentovat program pro faráře, u něhož jsem nebyl a moc o něm nevím. FHS a ČMISK by asi vydaly na samostatný rozhovor. Rád bych tu ale zmínil program ve spolupráci s Českou asociací koučů (ČAKO) u jehož zrodu i průběhu jsem stál.
Několik let jsem působil v stavovské (odborné) radě ČAKO a moje angažmá se časově překrývalo s mým působením ve správní radě ČIS. Vzhledem k tomu, že na půdě ČAKO vznikl zájem o zvyšování kvalifikace členů pro poskytování supervize v rámci koučovací praxe, nabídl jsem zprostředkovat spolupráci s ČISem jakožto renomovanou institucí na poli supervize. Záměrem byla spolupráce na novém formátu vzdělávacího programu v supervizi pro kouče – členy ČAKO a spolupracujících asociací koučů. Vzhledem k tomu, že se jednalo o nestandardní program s jasně vymezenou kompetencí pouze pro oblast koučování, bylo personální obsazení za ČIS řešeno operativně, bohužel dost neuváženě, bez ohledu na teaching kvalifikaci. To vyvolalo velkou nevoli mezi teachingy a zbytečné spory.
Program se sice se zpožděním, ale přece uskutečnil, je vcelku úspěšný a pozitivně hodnocen. ČIS jako spolupracující instituce se z něj díky vnitřním sporům vytratil a ČAKO si pravděpodobně další podobný program bude zajišťovat nezávisle. Považuju to za ztracenou příležitost pro ČIS.
3) V průběhu tvých volebních období vznikl uvnitř ČISu nový útvar – sborovna. Mne osobně zaujal sám vznik a etablování sborovny: tato původně neformální iniciativa členů s odbornou „hodností“ si dokázala vytvořit silnou pozici a vlastně i překreslit mapu výkonných struktur ČISu. Chci se tě jako bývalého člena SR zeptat: co si myslíš že „sborovna“(dle nových stanov „rada pro vzdělávání“) změní v životě a směřování ČISu?
Už jsem to zmínil v odpovědi na první otázku. Já osobně jsem rád, že Sborovna vznikla a pracovala a chci jen připomenout, že vlastně vznikla z podnětu rady. Bylo to v létě, tuším že 13tého roku, kdy jsme na radě řešili její bezzubé kompetence ve vztahu k teachingům a jejich pasivitu vzhledem k dění v ČISu a přizvali na jednání rady Johana Pfeifera, abychom ten problém vymezili a společně hledali řešení. Johan nabídl, že teachingy osloví a vyzve je k většímu angažmá, pokud jde o výcviky a vzdělávání. Svůj slib zrealizoval, nazval to Sborovnou a zahájil více-méně pravidelná setkání, která pak pokračovala i bez jeho účasti. Bylo domluveno, že se jich bude účastnit vždy někdo z rady, aby byla zajištěna přímá komunikace a dalo se spolupracovat. Já osobně jsem se zúčastnil několika setkání Sborovny a vidím je jako dělná a velmi užitečná. Je vcelku logické, že koncepční věci ohledně výcviků a vzdělávání v supervizi řeší ti, kdo k tomu získali nejlepší kvalifikaci. Jako člen rady jsem – a nejen já – na členy sborovny opakovaně naléhal, ať navrhnou vlastní status a transformují se z neformální iniciativy do regulérní struktury s jasnou pravomocí a zodpovědností. Nejde tedy v žádném případě o nějakou revoluci Sborovny, nebo puč proti radě, ale o proces, který logicky musel nastat a na němž se rada vědomě a systematicky podílela. Jsem rád, že se to podařilo dotáhnout do podoby ve stanovách a věřím, že se i naplní a bude dobře fungovat.
4) V posledních letech se setkáváme v rámci ČISu s jevem, který jsme někteří znali z života jiných odborných spolků (např. ČPS): skomírajícím zájmem členské základny o spolkový život a aktivní účast na něm. Na valné hromady chodí méně lidí (byť to stále není tak tristní jako v ČPS), poslední VH byla tuším dvakrát přesunuta a „stará“ rada musel přesluhovat, a na té úplně poslední VH byl problém vůbec najít někoho na práci ve strukturách ČISu. Přitom výcvik ČISu a „certifikát“ supervizora má na pracovním trhu svou váhu, velká část členů využívá zprostředkovaných elektronických nabídek supervize…..Čím si tento jev vysvětluješ a co by mohlo situaci změnit?
Je to jak pravíš a je to trochu smutné, ale asi i přirozené. Spolkový život se vzedme, když někde leze tlusté do tenkého. Když věci jedou, jak mají, není až tak důvod se angažovat. Takže dle toho soudě, se asi supervizi daří dobře…
5) když se nyní, po letech práce v radě podíváš zpět a víš to, co jsi před několika lety nevěděl – co bys dnes dělal jinak?
Jinak – no, ČIS se na můj vkus trochu moc uzavírá do sebe. Je dobře, že to je elitní spolek s nadprůměrně náročnými kriterii, ale někdy navenek působí zbytečně nadutě až arogantně. Je tady opakovaně snaha o propojení supervizní scény v ČR, sjednocení základních principů, definování alespoň minimálních kritérií, propojení s dalšími evropskými strukturami, nejen s EASC, je potřeba vytvořit společnou platformu, která by byla partnerem státním a zákonodárným úřadům. To se nám v současné radě nepodařilo. Mám pocit, že ČIS v tomto kontextu volí spíš pasivní rezistenci. Mrzí mě, že se mi nepodařilo to změnit, ale věřím, že pravý čas pro to ještě nastane.
Děkuji ti za rozhovor a hodně štěstí.
(Jiří Jakubů)
PhDr. Jan Holeyšovský: (1955)
Psycholog, absolvoval FFUK Praha v r. 1979. Počátkem 80 let se v Psychologickém ústavu ČSAV věnoval výzkumu metod tvořivého myšlení. Poté garant výcvikových programů a trenér sociálně psychologických dovedností v Institutu MPČR, po r. 1990 nezávislý poradce pro rozvoj organizací. 1992‑94 Výkonný ředitel Centra pro prevenci a řešení konfliktů, Partners for Democratic Change USA v Praze.
Pracuje jako neklinický psychoterapeut v terapeutickém centru Cetera, dále jako kouč a konzultant v podnikové sféře v oblasti vedení lidí, týmové práce a rozvoje lidských zdrojů. Je jednatelem firmy Almakon s.r.o. dvě volební období působil jako člen stavovské rady ČAKO.
Od roku 1994 je výcvikovým terapeutem a supervizorem Institutu pro psychoterapii a poradenství zaměřené na člověka (PCA Institut Praha), jehož je zakládajícím členem a členem grémia.
Členem ČIS je od roku 2006. Působí jako supervizor v sociálních službách a ve zdravotnictví. Dvě a půl volebního období působil jako člen správní rady ČIS.
Koncem loňského roku byl zvolen předsedou odborné rady České asociace psychoterapeutů.