Zkoumání v supervizi I

Jiří Jakubů

Při všech soudobých diskusích o vzdělávání a výzkumu v psychoterapii je namístě podívat se i na pole supervize. Co například o supervizi říkají některé výzkumy?

Mne osobně zaujal poněkud již obstarožní, ale přesto nesmírně zajímavý výzkum Goinové a Klineho z r. 1976[1]. Ti se svého času zaměřili na to, jak vztahovým fenoménům ve své práci rozumí a s nimi zacházejí ne toliko mladí, začínající terapeuti, ale také jejich supervizoři a jak jsou tyto záležitosti v supervizi zpracovávány. U souboru 24 supervizorů (s psychoanalytickým a psychodynamickým vzděláním) zkoumali videonahrávky, zaměřené na reflexi  protipřenosu a supervizní práci s ním u začínajících terapeutů. A zjištění byla nadmíru překvapivá: Celá polovina, tedy 12 z 24 supervizorů neučinilo žádnou zmínku k emocím (resp. projevům protipřenosu) terapeutů vůči klientům, byť byly zjevné v 11 případech z těchto 12!

Druhá polovina supervizorů tuto problematiku reflektovala: 8 z 12 supervizorů přímo, zbylí 4 supervizoři nepřímo, intelektualizujícím či didaktickým způsobem. Oním přímým reflektováním autoři míní takovou práci s emocemi, postoji a chováním supervidovaného terapeuta, která napomáhá hlubšímu porozumění terapeuta sobě samému v přímé akci, klientovi, procesu terapie a vzájemnému vztahu. Autoři výzkumu se také pozastavují nad tím, jak i pro zkušené supervizory může být nesnadné oslovovat a otevírat protipřenosové fenomény v práci supervidovaných terapeutů a tím se také dostávat do pomyslné pasti svých vlastních (protipřenosových) pocitů vůči nim; jak nesnadné může být konfrontovat mladšího kolegu s jeho protipřenosem a nevystavit ho přílišnému zahanbení či narcistickému zranění. (Věřím, že právě toto mnohý  čtenář/supervizor zná: jistě, supervizoři jsou také lidé a nechtějí být zraňující (resp. agresivní) a vyvolat inhibici (resp. protiagresi) u supervidovaného kolegy. V důsledku toho pak mohou být o to více vlídní, čímž nejenže popírají samu skutečnost, ale rezignují tím i na svůj úkol.) Supervizoři se také mohou identifikovat či protiidentifikovat se svým supervizandem či jeho klientem a tímto (zpravidla nereflektovaným) způsobem jsou vtahováni do vztahové dynamiky (a zároveň jí tak i sami spoluutváří). Sama studie se stala velkým přínosem pro porozumění tomu, jak nesnadné a potenciálně ohrožující, zahanbující a zraňující jsou pocity, postoje a reakce, které vyvstávají v supervizi samé, ale jak kontraproduktivní je vyhýbat se jim, popírat je či prostě bagatelizovat jejich význam a dopad.

Významu protipřenosových fenoménů , nedostačujícího vzdělání a malé praktické zkušenosti na proces terapie se věnoval výzkum Buckleyho, Karasu a Charlese z . 1979[2]. Při identifikaci nejobvyklejších chyb v psychoterapii (a kdo by je neznal, je to např. přání být oblíben pacientem, neschopnost naladit se na něj a jeho nevědomí, předčasné interpretace, přílišná intelektualizace problémů, nepřiměřené interpretace přenosu, udržování obrazu „analytického psychoterapeuta“ bez ohledu na aktuální stav léčby, nedostatek uvědomění si vlastních protipřenosových pocitů, terapeutova neschopnost unést pacientovu agresi, snášet ticho či vyhýbání se jasné domluvě o platbách za terapii) zdůrazňují, že tyto „common mistakes“ jsou nevítanou, ale pravidelnou součástí práce zejména začínajících terapeutů a je to právě supervizor, kdo by k nim měl být pozorný a využít je v procesu terapeutova učení. Různé formy protipřenosových fenoménů, technických nedostatků či chyb v terapii jsou totiž nesmírně důležitou součástí učení se a zrání (nejen) začínajících kolegů; jsou důležitým oknem, kterým supervizor nahlíží do terapeutické situace.

Dva zmiňované „vousaté“ výzkumy již pro čtenáře pravděpodobně nejsou žádné novum. Uváděné poznatky jsou dnes mnohdy zakomponovány do výcvikových „kurikulí“ mnoha psychoterapeutických směrů, a proto se vám v příštích vydáních pokusíme zprostředkovat novější výzkumné poznatky z posledního vydání reprezentativního psychoterapeutického „handbooku“[3] , některé místní výzkumné práce studentů či například recenzi loňské novinky z britského nakladatelství Karnac: Clinical supervision of psychoanalytic psychotherapy od J. S. Scharffové, kde respektovaný švédský psychoanalytik a supervizor Imre Szecsödy představuje 30 lety praxe ověřovaný švédský model pro výcvik supevisorů[4] . Posledně jmenovaná, velmi zajímavá publikace je navíc volně ke stažení.

Jiří Jakubů

 


 

[1] Goin, M.K, Kline, F: Countertransference: A neglect subjekt in clinical supervision. American Journal of Psychiatry 133, 1976, 1, 41-44

[2] Buckley, P., Karasu, T.B., Charles, E.: Common mistakes in psychotherapy. American Journal of Psychiatry 136, 1979, 12, 1578-1580

[3] Lambert, M.J. (Ed.): Handbook of psychotherapy and behavior change. New Jersey: Wiley and Sons 2013

[4] Szecsödy, I: Supervision as a mutual learning experience. In:Savage, J.S. (Ed.), Clinical supervision of psychoanalytic psychotherapy. London. Karnac 2014, 1-11