Vážená redakce,

Přečetl jsem si ve vašem časopise článek dr. Šimka „Může supervize fungovat u lékařů a sester stejně jako u ostatních?“. Rozhodl jsem se na něj reagovat.

Jsem lékař, který má 2 atestace z oboru ARO, mnoho let jsem pracoval na anestezii, několik let jezdil se záchrankou a několik let pracoval na lůžkovém oddělení ARO. Pak jsem pracoval v nemocnici na ambulanci bolesti a v současné době pracuji v privátní ambulanci bolesti, která se specializuje na nekonvenční metody léčby v rámci celostního přístupu. Několik let jsem docházel pravidelně na setkání stálých bálintovských skupin v Břehové ulici v Praze. Absolvoval jsem též čtyřletý výcvik v rodinné terapii psychosomatických poruch v Liberci.

Myslím si, že problém u lékařů a sester ve vztahu k supervizi není v tom, jak autor sděluje, že by se supervizi z dobrých důvodů vyhýbali. Podle mojí zkušenosti lékaři a sestry v drtivé většině nemají reálnou představu o psychologii a psychoterapii. Již vůbec netuší, co to je supervize, a pokud to i vědí, tak většinou netuší, k čemu by jim měla být dobrá. Souvisí to s tím, že převážná většina lékařů, které znám a s kterými jsem na toto téma hovořil, nevěří, že by lidská psychika měla na stonání lidí a jejich léčení vůbec nějaký vliv. I přes deklarovaný bio- psycho-sociální přístup je to v oboru léčby bolesti podobné. Nejsem supervizor, ale zdá se mně, že hůře zvládnutá úzkost spojená s náročnější profesí není jediným důvodem pro supervizi. I já bych byl schopen si představit mnohem více důvodů, proč by kdokoliv měl supervizi absolvovat.

V své článku autor píše, Bálint hovořil s lékaři jen o emocích pacientů a nikdy o emocích lékařů. Nejsem si jist, zda pisatel článku má nějakou praktickou zkušenost s bálintovskými skupinami, ale vedoucí skupiny v žádném případě nehovoří s tím, kdo případ přináší a také s ním nediskutuje jeho emoce. V průběhu bálintovských skupin ten, kdo přinese a kolegům přiblíží svůj případ, mlčí a jen sleduje fantazie, které účastnící skupiny mají. Vedoucí skupiny neříká, co smí nebo nesmí účastník skupin cítit a jakou emoci si u kohokoliv, kdo je v případu zainteresován, představuje. Podle mých zkušeností je bálintovská skupina velmi užitečná věc, která umožňuje pomáhajícímu se lépe orientovat v  nesrozumitelném a váznoucím případu vzhledem k nesrozumitelnému vztahu s klientem či pacientem. Myslím si, že bálintovská skupina není supervize a také nenahrazuje sebezkušenost získanou v terapii či v dlouhodobém psychoterapeutickém výcviku.

Dále autor zmiňuje, že zdravotničtí pracovníci nemohou být stejně empatičtí jako lidé, kteří se s lidským trápením tak často nesetkávají. Aby soucítění duši zdravotníků nerozvrátilo, musí mít vypracované dostatečně účinné obrany proti soucitným emocím. Nezdá se mě být ideální ani užitečné, že lékaři a sestry postrádají soucítění. A nejsem asi sám. Pokud sestry a lékaři svůj soucit potlačí či ho primárně nemají, jsme spíše pak svědky chování zdravotníků, které postrádá základní atributy lidskost a k léčení a psychické pohodě pacienta rozhodně nepřispívají. Myslím si, že by měl lékař být empatický, aby si dokázal představit stonání pacienta v celé jeho šíři včetně sociálních a vztahových důsledků. Stejně tak si myslím, že soucit je hnacím motorem lékařova a sestřina jednání. Nicméně musí umět se svým soucitem nakládat, musí vědět, kdy soucit projevit a kdy si ho nepřipouštět. A k tomu, aby byl zdravotník schopen tyto situace zvládat, by měla právě sebezkušenost a supervize vést. Ze své vlastní zkušenosti mohu říci, že mě nedělalo obtíže při resuscitaci, při haváriích či při ošetřování člověka v ohrožení života se soustředit na technickou stránku věci a vytěsnit jakékoliv emoce. Stejně tak jsem byl pak schopen vnímat při návštěvách na ARO smutek a strach příbuzných a emoce s nimi mít.

V rozporu s autorem článku si myslím, že není vhodné ani etické podporovat u zdravotníků představu, že soucit a emoce jsou pro ně škodlivé a že je třeba se jim v zájmu vlastní duševní integrity vyhýbat a potlačovat je. Myslím si, že pokud chtějí lékaři a sestry dobře vykonávat svoje povolání, musí své emoce, slabiny, touhy, ambice a svoje stínové vlastnosti poznat a pak se k nim správně postavit. Z těchto důvodů by se měli zdravotníci o sebe a svojí psychiku zajímat a supervize by měla být běžnou součástí rutiny ve zdravotnických zařízeních. V tom by měl být další pokrok v medicíně. I když já si osobně myslím, že v tuto chvíli je supervize rutinně prováděná ve zdravotnickém zařízení hodně vzdáleným snem.

 

V Praze 1. 12. 2015

MUDr.Ivan Vondřich
PAIN s.r.o
Dukelských hrdinů 13
Praha 7

(Visited 1 365 times, 1 visits today)